Týden uprostřed pouště, jen pár velbloudů a naše karavana. Neseme si
vodu, jídlo a pár dek, na kterých budeme spát. Jaká to je vydat se napospas
rozpálené Sahaře? Skvělé! ;)
První večer jsem tedy usnul v písku, na tisíc mil od jakékoliv
obydlené končiny. Byl jsem opuštěnější než trosečník na voru
uprostřed oceánu. Ale i tak je to pro mne ta nejkrásnější krajina
na světě.
Antoine de Saint-Exupéry: Malý princ
Poušť je sen. Nekonečné duny, jemný písek, ticho, kýčovité západy
slunce a hvězdná obloha. Usínání za zvuku tamburín a bubínků a
vstávání v šumu romantické arabštiny. Rozžhavený kotouč zavěšený na
blankytném nebi. Samota a klid.
Zhruba takovou představu jsem měla (a stále mám) o Sahaře. Od té doby,
co jsem se v Egyptě
dostala do okrajových oblastí Lybijské pouště, jsem věděla, že se musím
do vyprahlé severní Afriky
vrátit. Otázkou bylo jak a kam přesně. Sahara je veliká a nepřístupná.
Teprve nedávno se mi naskytla možnost přidat se ke skupině vyrážející na
jih Tuniska do pouštního města Douz. Přes veškeré obavy jako „nebude
nám chybět voda?“ nebo „jak budeme v písku spát?“ jsem sbalila krosnu
a vyrazila z Brna směrem Praha-Ruzyně.
Vítej ve světě snů…
Do Douz jsme dorazili v pozdních večerních hodinách. Nad ostrůvkem
v poušti se smrákalo a zapadající slunce vytvořilo tajemnou, vyzývavou
atmosféru. „Salam Alaikum!“ zavolal na mě kdosi zpoza oprýskané zídky
před hotelem. „Alaikum sala,“ odpovídám s úsměvem na pozdrav a mám
radost, jak se postarší Arab podivuje mým znalostem. Bohužel tady taky
končí a na další dotazy v arabštině odpovídám jen rozpačitým
pokrčením ramen. Vypijeme čaj a uložíme se do postelí. Poslední noc pod
střechou na celý dlouhý týden.
Zvláštností arabského čaje, ať už zeleného nebo
černého, je jeho příprava. Celou hrst suchých lístků vaří v malé
konvici společně s vodou, takže hotový odvar vypadá velmi nevábně a bez
cukru je prakticky nepoživatelný. V místních drsných podmínkách je
silný čaj ceněn právě díky povzbudivému účinku a obsahu energie.
Říkají mu „šaj“ a často ho podávají s mátou.
Ranní Douz a první velbloudi
Za světla pouštní město ztratí z tajemnosti, avšak se slunečními
paprsky ho prosvítí i věčně optimistická nálada místních obyvatel.
Tmaví muži se smějí, vykřikují, chystají své obchůdky na
„súku“ – trhu, přemlouvají evropské turisty ke hře domina, nebo jen
posedávají v chládku a vychutnávají si africký život plný klidu. Po
ženách ani památky. „Brána Sahary“ si z civilizace vzala mnoho, ale
jisté muslimské zvyky přetrvávají. Ten tam je tuniský hypermarket,
smlouváme v obchodě s kořením na váhu. Čtyřproudová silnice zmizela,
plahočíme se palmerií po suché prašné cestě.
V okolí Douz žijí zbytky kočovných kmenů Merazigů, původem nomádů
ze severní Lybie. Je možné je spatřit každý čtvrtek na velbloudích
trzích. Lidé se tlačí na jinak prázdném náměstíčku, překřikují se
víc než obvykle a všude vládne příjemný chaos. „Kadéš? Kadéš?“
ptá se vedle mě jakási zběhlá Angličanka na cenu a má co dělat, aby jí
v tom hluku Arab stojící opodál rozuměl. Ukazuje na jeden z typických
malovaných talířů. Muž cosi zamumlá a žena se otáčí s výkřikem
„Jásr hat!“ – To je moc! Dál si jich nevšímám, moji pozornost
zaujali beduíni přivádějící skupinu jednohrbých velbloudů. Ale je
pravda, že navrhnutá cena byla velmi přemrštěná. Chtěl 20 dinárů
(1 TND je cca 20 Kč) – a to je v Tunisku obecně levněji než
u nás.

Každý beduín vede tři velbloudy. Jsou ovázáni kolem krku silnými
provazy a svázáni k sobě. V nose mají malé železné kroužky a na nich
upevněná lanka spojená s tlustým vázáním. Za každý pohyb proti
nomádově vůli je velbloud potrestán bolestí. Nemůžeme ztrácet čas!
Rychlými kroky zamíříme ke karavaně a domluvíme se na doprovodu do
pouště. 30 TND pro osobu za noc je dobrá cena.
Pouštní koráby a věrní společníci
Velbloud jednohrbý (Camelus dromedarius) má charakteristickou siluetu –
jediný hrb, dlouhý prohnutý krk, mozoly na předních a zadních nohách.
Váží 300 až 500 kg a denně spořádá 10 až 20 kg čerstvých rostlin.
Hledáním potravy obvykle stráví 8 až 12 hodin denně. Dokáže vydržet
dlouho bez vody, avšak když už na ni narazí, vypije naráz úctyhodných
130 litrů.
Už od mateřské školky si toto zvíře spojujeme s pouští. Velbloudova
fyziologie ho předurčuje k životu v drsných podmínkách. Dlouhé řasy
chrání před pískem, hustá srst ochlazuje ve dne a zahřívá v noci,
mozoly slouží k ochraně míst, o něž se zvíře při odpočinku opírá,
a hrb je zásobárnou energie. Dromedár je nesmírně odolný vůči
dehydrataci. Může pozbýt 20 % vody obsažené v těle, aniž by pocítil
nějaké fyzické potíže, zatímco člověk při ztrátě 10% silně trpí a
12 % znamená jistou smrt.
Dnes žije na zemi 17 milionů velbloudů, z nichž se ve volné přírodě
drží jen několik set kusů. Většinu najdeme v Africe, asi 20 % v Asii.
Jen v Somálsku a Súdánu se vyskytuje více než polovina všech velbloudů,
přitom jsou však tato zvířata ve všech zmíněných oblastech
domestikována. Jediné společenství divoce žijících dromedárů bychom
našli v Austrálii, kam byli vysazeni v 19. století baličskými
velbloudáři.
V pouštním ekosystému hraje velbloud jedinečnou úlohu, protože
umožňuje tamnějším kmenům rychle se přemisťovat při hledání nových
pastvin pro ovce a kozy. Unese až 150 kg, tak se užívá k přepravě
nářadí, stanů, lidí i menších domácích zvířat. Dává maso a mléko.
Z jeho srsti se vyrábí oděvy, koberce a stany, ačkoli kožešina velblouda
dvouhrbého je několikanásobně žádanější.
Život v poušti
Kolem desáté dopoledne vyrážíme do pouště. Všechna naše zavazadla
jsou připevněna k velbloudům, na ně přijdou tenké matrace a deky.
Někteří statnější jedinci táhnou ve velkých pytlích desítky lahví
s vodou. Nasedáme.
Obrovská poušť, rozprostírající se od břehů Atlantiku až po Rudé
moře, což představuje vzdálenost zhruba 4 800 km, zabírá zhruba pětinu
rozlohy Afrického kontinentu, tedy 8,4 milionů km2. Byla pojmenována podle
arabského slova „Sahra“, tedy „pustina“ a dnes je rozdělena mezi mnoho
zemí. Všude na světě je známá jako Sahara. V nekonečnu písku (erg),
suchých horských štítů (hamada) a štěrku či oblázků (reg) nalezlo
v minulosti smrt nemálo badatelů. Povrch nechráněný vegetací je zde
v poledních hodinách rozpálen místy až na 95 ºC, zato k večeru se
prudce ochlazuje a v noci klesá teplota k bodu mrazu. Ostrý vítr se
prohání nad dunami a ve velkých závějích vyzdvihává prachový písek do
výše. Je zde horko a sucho, takže pot se ihned vypařuje a člověku zbývá
jen neúprosná, neutěšitelná žízeň.
Přesto se však Sahara stala domovem několika málo kočovných kmenů,
především známých beduínů, nomádů a tuaregů. Jejich životy jsou pro
nás nepochopitelné. Křižují v karavanách s velbloudy a koňmi vyprahlým
nekonečnem a dopravují zboží nebo v oázách pasou kozy a ovce. Takový boj
o život se už dnes ale v jižním Tunisku nesvádí. Velbloudáři se do
pouště vydávají na denní až týdenní výpravy s turisty, kteří jednak
dobře platí a také jim umožňují udržet si tradiční způsob života.
V dnešní době se beduín uživí v Súdánu, snad Alžírsku. Tuniská
vláda i podnikatelé již znají rychlejší způsob přepravy.
Dny v poušti se od zaběhnutého evropského stereotypu značně lišily.
Ráno jsme se probouzeli s východem slunce, ale první hlavy vykoukly ze
spacáků většinou až kolem osmé. Narozdíl od nás Arabové zapalovali
oheň už za rozbřesku. Ti čistotnější Češi se vydali za duny na
tradiční ranní hygienu, ostatní s nevyčištěnými zuby spořádali
snídani. Kolem desáté již byli velbloudi shromáždění u „tábora“,
naskládali jsme na ně zavazadla a vyjeli. Polední přestávka byla dlouhá.
Na člověka, zvyklého s přehledem zvládat stres a spěch, až moc. První
den jsme byli nervózní – Kdy už pojedeme? Poslední den se nám nechtělo.
Spolu s beduíny jsme na zádech leželi v dunách a sledovali blankytně
modrou oblohu. Je zvláštní, že ani nevím, nad čím jsem celou tu dobu
přemýšlela. Ve čtyři se vyráželo na odpolední pochod, který trval asi
dvě hodiny. Potom byl čas nasbírat dříví a rozdělat oheň do doby, než
se setmí. Matrace jsme si urovnali do písku, navlékli teplý svetr a po
večeři usnuli za poslechu arabských písní. Tady jsem plně pochopila, co
znamená, že v jednoduchosti je krása.
Ve stravování nekompromisně vede „chobz“, tedy chléb. Jeho příprava
je velmi jednoduchá, a proto se hodí i do místních podmínek. Ve velkém
železném lavoru smíchal Hedi (jeden z pětičlenné skupiny beduínů)
hladkou mouku s trochu vody a umě ji hnětl dobrých dvacet minut. Potom
z veliké koule vytvořil placku (to zabralo další čtvrthodinku), která se
položila do popela a zahrabala tak, až nebyla vidět. Po propečení se, celá
černá, vyndala na jedno z čistších prostěradel, oklepala od popela a
rozlámala na kousky velké asi jako naše krajíce chleba. Nám zhýčkaným ke
chlebu podávali fíkovou marmeládu, tavený sýr, chalvu a ovoce. Nomádi si
jej máčeli v husté směsi z olivového oleje a harisy, zdejšího
nesmírně ostrého koření.
V době oběda ubíjí rozžhavené slunce a v teplotách kolem 32 ºC
nemá nikdo chuť na syté jídlo. Buď se ke chlebu uvařila „čorba“,
ostřejší rajská polévka se zeleninou, nebo jsme si pochutnali na salátu.
Ačkoli zde tradičně vaří muži, dovolili mi jednou asistovat. Nakrájené
zelí, mrkev, paprika, rajčata, okurky, trocha oliv a dvě konzervy tuňáka.
Normální zelenina, ale tady chutná všechno jinak.
Skutečná hostina začala po soumraku. Podával se kuskus – arabské
„těstoviny“ s omáčkou ze zeleniny a jehněčího masa. Porce byly
veliké a málokomu se je podařilo spořádat. Aspoň si na své přišli
velbloudi, kteří toho kromě několika větviček z oschlých keříků přes
den moc nepozřeli.
Návrat nebyl jednoduchý. Zvykat si zase na sprchu a nádobí. Na druhou
stranu jsme všichni vděční za naši milovanou civilizovanou Evropu. Ale
vrátíme se.
Komentáře k článku Tunisko – pouští na velbloudech (2)