Ročně sem zavítá na čtyři miliony turistů, z toho dvě stě tisíc ze
zámoří. Úchvatné mauzoleum ze sněhobílého mramoru je jednou
z nejslavnějších staveb na světě. Jsou však věci, o kterých se moc
neví, nebo se o nich aspoň nemluví.

Tádžmahal je určitě turisticky nejatraktivnější památkou celé Indie.
Leží v Ágře, průmyslovém a moderním městě vzdáleném od Dillí asi
dvě stě kilometrů, tedy v rámci obrovské země „co by kamenem
dohodil“. Hemží se to tu pochybnými řidiči řikš, pouličními
obchodníky a zprostředkovateli všeho možného. Pro nejednoho cestovatele je
tohle město místem, které se zkrátka jen musí vytrpět. V 90. letech
místní podvodníčci prokázali, že co se týče způsobů, jak obrat
neopatrné turisty, umějí být až neuvěřitelně kreativní. Zaměstnanci
restaurací se domluvili s „pseudodoktory“ ze soukromých ordinací a
přiotrávili své zákazníky, jen aby se pak mohli rozdělit o tučné
zahraniční pojistky. V roce 1998 se podobný švindl ve Váránasí stal
dvěma irským baťůžkářům osudný. Teprve pojišťovny, rozezlené nad
ztrátou tisíců dolarů, tomu udělaly přítrž, když do Indie vyslaly své
inspektory.
Dneska se v Ágře o život nebojuje, ale turistické peněženky
napěchované dolary a eury nepřestávají být pro místní nepřekonatelným
lákadlem. Zprostředkovatelé ubytování, výletů a prohlídek si neváhají
napočítat nehorázné provize, rozhodnete-li se platit kreditkartou, hrozí,
že vám nakonec přijde výpis o strhnutí mnohonásobně vyšší ceny, a
při koupi suvenýrů ze zaručeně „pravých“ drahokamů se těžko
můžete spolehnout na to, že si nepořídíte padělek. Navíc poté, co byla
Ágra zbavena správní role,
přeměnila se ve středisko těžkého průmyslu. Zdejší chemikálie a
kožené výrobky jsou stejně proslulé jako znečištění ovzduší.
V úzkých ulicích naplněných smogem se houkající auta, zběsilí
cyklisté a páchnoucí (zato posvátné) krávy pletou pod nohy ustrašeným
chodcům. Přes to všechno sem zavítá snad každý turista, který
navštíví Indii. Proč? Kvůli Tádžmahalu.
Symbol lásky
Píše se rok 1526 a mughalský vládce Bábur vyhlašuje Ágru za hlavní
město své říše. Následující staletí se má nést ve jménu slávy a
rozkvětu. Každý panovník se snaží překonat svého předchůdce, a tak se
město plní majestátními, okázalými a především nádhernými stavbami,
nad nimiž nám přechází zrak i dnes. Naprostého vrcholu Ágra dosahuje za
vlády Šáhdžahána. To on rozšiřuje zdejší velkolepou pevnost,
s jejímž budováním začal už jeho děd císař Akbar, a původní
vojenskou pevnost proměňuje na palác. Šádžahán je úspěšný nejen jako
panovník, ale i v osobním životě. Však má na šest tisíc manželek!
V roce 1631 však přichází rána. Při porodu čtrnáctého dítěte
umírá neohroženému panovníku nejoblíbenější manželka Mumtaz Mahal.
Říká se, že Šádžahán samým žalem do rána zešedivěl. Pro ztracenou
lásku císař truchlí dva roky a rozhodne se jí vystavět hrobku takovou,
jakou svět ještě neviděl. Nutno podotknout, že to se mu má
v následujících dvaadvaceti letech skutečně podařit.

Na velkolepém Tádžmahalu, symbolu nekonečné lásky, pracuje na dvacet
tisíc dělníků z Indie a
Střední Asie. Hlavní architekt je povolán z Persie a pomáhají
i specialisté z daleké Evropy. Materiál na stavbu putuje z celé Asie a
přepravuje ho více než tisíc slonů. Průsvitný sněhobílý mramor je
přivezen z Rádžastánu, jaspis z Pandžábu, nefrit a křišťál až
z Číny. Z Tibetu doputuje tyrkys a z Afghánistánu lazurit. Cenný safír
byl přivezen až ze Srí Lanky a karneol z Arábie. Úžasná hrobka je
nakonec vykládána osmadvaceti druhy drahokamů a polodrahokamů. Je velmi
těžké vyčíslit, kolik stavba Tádžmahalu zamilovaného Šádžahána
stála. Různé materiály uvádějí různé ceny, od tří až po třicet
milionů rupií. Podle nejodvážnějších teorií přepočítávajících
tehdejší náklady na stavbu vyšlo mauzoleum na několik bilionů amerických
dolarů.
Řezání jazyků
Velkolepý komplex, v němž odpočívá Šádžahánova nejmilejší
manželka, je dostavěn a panovník může být se svým dílem nanejvýš
spokojený. Zbývá už jen zařídit, aby architekti nevytvořili podobný
skvost nikde jinde na světě. Povídá se, že mnoha stavitelům a dělníkům
jsou proto amputovány ruce nebo jazyk. Mnoho historek v detailech líčí
popravy, náhlá zmizení a mrzačení řemeslníků a umělců, kteří na
výstavbě Tádžmahalu pracovali. Už ne tak peprné historky tvrdí, že
architekti museli před vyplacením mzdy podepsat smlouvu, v níž se zavázali
nevytvořit podobné dílo jinde. Pro ani jedno z toho však neexistují
důkazy, a tak se lze domnívat, že jde jen o mýtus, který se ostatně
traduje o mnoha významných stavbách po celém světě.
Krátce po dostavění Tádžmahálu se Šádžahán dočkává dalšího
šoku. Je vlastním synem Aurangzébem svržen z trůnu a uvězněn do
osmihranné věže známé pod názvem Musamman Burj. Romantické povídky,
vyprávějící o tom, jak odsud stařičký excísař hledíval z malého
okénka v temném pokoji směrem k Tádžmahálu a své milované, asi nejsou
úplně založené na pravdě. Šádžahán si zde nejspíš nežil vůbec
špatně. Měl zemřít na předávkování opiem a afrodiziaky při vášnivém
sexu. Bylo mu tehdy čtyřiasedmdesát let. Aurangzéb ho pak bez zvláštních
ceremonií nechal pohřbít vedle Mumtaz Mahal do Tádžmahálu, čímž
mimochodem narušil dokonalou symetrii stavby, na které si Šádžahán tolik
zakládal. Jeho větší hrobka je vůbec jediným asymetrickým prvkem celého
areálu.
Odpočinek v ráji
Ne nadarmo je Tádžmahal
už od roku 1983 zapsán na Seznamu UNESCO a prohlášen za
„klenot muslimského umění v Indii a jedno z všeobecně uznávaných
veleděl světového kulturního dědictví.“ Že obrázek bělostné stavby,
odrážející se v jezírku a obklopené vonící zahradou, znají lidé po
celém světě, dokázal i fakt, že byl Tádžmahal v roce 2007 zařazen
mezi novodobých sedm divů světa. Jenže málokdo, kdo Tádžmahal
nenavštívil, tuší, že nejde jen o jednu budovu, známou z fotografií,
pohlednic a knížek. Ve východní části Ágry se při řece Jamuně
rozkládá celý areál, dojímající svou precizní krásou, dokonalostí a
romantickou atmosférou.
Do vnitřních prostor mauzolea se vstupuje velkolepou branou z červeného
pískovce. Poté se vám otevře výhled, na který tak dychtivě čekáte:
zelenavé záhony měkké trávy, protkané cestičkami a vodními toky, malé
jezírko uprostřed a konečně dechberoucí stavba, majestátně se tyčící
na konci zahrady a odrážející se v třpytivé hladině vodní nádrže.
Tádžmahal obklopuje ještě několik staveb. Na východní straně parku je
malé muzeum, v jehož expozici jsou mimo jiné talíře z šedozeleného
mramoru, o nichž se traduje, že puknou, když se na ně naservíruje
otrávený pokrm. Nalevo od mramorové hrobky je mešita z červeného
pískovce, která slouží jako významné shromaždiště ágerských muslimů.
Že si Šádžahán na dokonalé symetrii opravdu zakládal dokazuje stejná
stavba na opačné straně. Tahle však jako mešita sloužit nemůže, protože
není postavena ve správném směru vzhledem k Mekce.
Ornamentální zahrada rozprostírající se kolem Tádžmahalu není jen
krásná, ale skrývá i mnohá tajemství. Uprostřed parku je vodní nádrž,
která symbolizuje „jezero hojnosti“ slíbené proroku Muhammadovi. Vodní
toky naznačují, že zahrada zpodobňuje perské pojetí nebeského ráje.
V mystických islámských textech z mughalské éry je totiž ráj popsán
jako nádherná zahrada hojnosti, protkaná říčními toky, jež směřují na
všechny světové strany a dělí ji na čtyři části. Tádžmahalský park
je navíc symetricky rozdělen prašnými cestičkami na pravidelné záhony.
Než do Indie přišli Britové a obehnali mauzoleum anglickým trávníkem,
kvetly tu růže, narcisy a ovocné stromy.
Druhý černý Tádžmahal
Vzhledem k symbolickému významu zahrad okolo Tádžmahálu se někteří
historikové domnívají, že Šádžahán nebyl zrovna nejskromnější –
když si za místo posledního odpočinku vybral „nebeský ráj“. Nicméně
faktem je, že on zde svou hrobku nezamýšlel. Stavba byla dokonale hotová už
když v ní odpočívala jeho nejdražší manželka. Právě naopak:
Šádžahánův náhrobek, který sem umístil jeho syn, symetrii jen
narušil.
Historikové a romantici jdou ve spekulacích ještě dál. Většina
mughalských zahrad podobného typu je obdélníková s mauzoleem uprostřed.
V tomto je Tádžmahal atypický, protože jeho hlavní budova leží docela na
konci parku; dál už je jen sráz a třpytivá hladina řeky Jamuny. Mnohé
tento postřeh dovedl k tomu, že s Jamunou je v symbolice počítáno jako
s jedním z „nebeských toků“. To by znamenalo, že „rajská zahrada“
pokračuje i na druhém břehu. Nasvědčují tomu také archeologické
nálezy.
A kde že tedy plánoval svou hrobku sám Šádžahán? Jean-Baptiste
Tavernier, první evropský cestovatel, který k Tádžmahalu roku
1665 zavítal, zavdal svými zápisky podnět tajemné a náramně
přitažlivé spekulaci: císař si chtěl na druhém břehu Jamuny vystavět
„druhý Tádžmahal“ – docela stejný jako ten pro svou milovanou, ale
z černého mramoru. Tomu by odpovídaly i nálezy načernalého mramoru za
řekou, na místě zvaném Mahtab Bagh, tedy „měsíční zahrada“.
Nicméně další vykopávky z 90. let objasnily, že se jednalo o obyčejný
bílý kámen, jen černě zabarvený. S relevantní teorií objasňující
mýtus o „černém Tádžmahálu“ přišli archeologové v roce
2006. Zrekonstruovaly část vodní nádrže v Mahtab Bagh a ukázali, že
byla navržena tak, aby se v ní sněhobílé mauzoleum odráželo tmavě. Jen
další důkaz, jak neuvěřitelně byl Šádžahán posedlý precizností,
dokonalostí a symetrií.
Bahenná koupel
Ať už samotná stavba Tádžmahalu či jeho historie ukrývají jakákoli
tajemství, nikdo tomuhle skvostu nemůže upřít jedinečnou atmosféru. Jeho
krásu se v průběhu staletí snažili slovy zachytit mnozí umělci, avšak
nedá se říct, že by se to někomu podařilo. Známým přirovnáním jsou
slova indického básníka Thákura, podle nějž je Tádžmahal „slzou na
tváři věčnosti“. Jenže Tádžmahal se musí vidět!
Bohužel, jak se do města hrnou turisti, jak je zahrada stále přeplněná
k prasknutí a hlavně jak se průmyslová Ágra neustále halí do hustého
smogu, sněhobílý mramor bere za své. Kyselé deště jej barví do
žlutohněda a erodují jemné řezby a intarzie. Ti nahoře však vědí, že
je to právě Tádžmahal, co do jinak vyčerpávající Ágry táhne turisty.
Byla provedena některá opatření, hlavně co se týče automobilové dopravy.
Motorová vozidla jsou vyloučena z čtyřkilometrového okruhu od mauzolea a
v zóně větší než deset tisíc čtverečních kilometrů je zakázán
vznik nových průmyslových areálů.
O Tádžmahal se pečuje jako o překrásnou princeznu. A to doslova. Je
mu dokonce dopřávána „bahenní maska“. Aby bílý mramor získal svou
původní třpytivou podobu, je na čas obalen bahnem, které do sebe vstřebá
nečistoty, a pak je umyto. Celá procedura má trvat asi dva měsíce a stát
kolem dvě stě třiceti tisíc dolarů. Avšak není pochyb o tom, že
Tádžmahál to Ágře brzy vrátí…
Komentáře k článku Tádžmahal – „slza na tváři věčnosti“
Buďte první, kdo přispěje do diskuze!