Co by bylo panorama Brna bez siluety Špilberku? Majestátní hrad, jehož dějiny sahají kamsi do 14. století, proslul jako pevnost, nejtvrdší žalář v habsburské monarchii a nacistická věznice. Dnes sem turisti přicházejí obdivovat expozici brněnského muzea a žasnout nad stísněnou atmosférou pochmurných kasemat.

Z původní gotické stavby se nám toho moc nezachovalo – jen pozůstatky klenby a patrový portálek. Dnešní výrazně „gotická“ podoba východního křídla není originální, jde o výsledek diskutabilní rekonstrukce z let 1995 – 2000. Podobě hradu prospěla barokní přestavba v 18. století. Na Špilberku se objevily hradby, zděné příkopy a především dnes tak navštěvované kasematy. Nynější podobu získala stavba ve 30. letech 19. století, kdy zde vyrostlo mnoho budov za účelem přestavby pevnosti na vězení. Snad právě tehdy vznikly prostory, díky kterým byl Špilberk v roce 1962 prohlášen národní kulturní památkou.

Těžko říct, proč si aristokracie 14. století hrad příliš neoblíbila. Faktem je, že jej čeští středověcí panovníci navštěvovali jen příležitostně a hrad získal na významu teprve po ztrátě rezidenční funkce. Za husitských válek se projevila strategická poloha stavby. Důležitou pozici mezi vojenskými pevnostmi Špilberk obhájil při tříměsíčním obléhání švédskými vojsky. Ačkoli byli Švédové ve výrazné přesile, hrad se ubránil a prakticky tak zachránil celé Brno.

Žalář národů

Ke Špilberku neodmyslitelně patří kasematy. Těžko přisuzovat jejich vysokou návštěvnost přijatelné ceně vstupenky; turisty spíš láká prohlídka někdejších mučíren. Ale nebudeme polemizovat nad touhou člověka „vidět“ cizí utrpení a přejdeme k faktům. Ve špilberské pevnosti se nacházelo vězení, ve kterém si kromě mnoha obyčejných vězňů odpykávao trest také několik vysoce postavených vojenských osobností. O přeměně pevnostního žaláře na civilní věznici pro nejtěžší zločince rozhodl v 18. století císař Josef II.

Proč „žalář národů“? Na Špilberku byli kromě našich politických trestanců vězněni také uherští jakobíni a francouzští a polští revolucionáři. Hrad neblaze proslavila kniha Mé žaláře od básníka Silvia Pellica. Tento Ital strávil mezi zdmi špilberské věznice osm let kvůli propagaci sjednocení, svobody a nezávislosti.

Od věznice k muzeu

20. století nepřineslo Špilberku o nic optimističtější pověst. V roce 1855 sice císař František Josef I. žaláře zrušil a na hradě založil vojenské kasárny, ty však nevydržely déle než sto let. Za první světové války se tady zase začalo věznit. Kromě provinilých vojáků se za mřížemi ocitli odpůrci rakouského režimu. V prvním roce nacistické okupace posloužily špilberské prostory k uvěznění několika tisíců českých vlastenců, z nichž zde někteří nalezli smrt. Konečně v roce 1959 opouští československá armáda Špilberk, a tak definitivně končí jeho vojenská éra. Další rok se hrad stává sídlem Muzea města Brna.

Kasematy – nejtvrdší žalář rakouské monarchie

Temné uličky a místnosti, vybudované ve valovém opevnění za Marie Terezie, nesou své jméno podle slov „casa“ = dům a „matta“ = temný, která se odvozují z dialektu některého románského jazyka. Špilberské kasematy jsou jednou z nejnavštěvovanějších turistických atrakcí v Brně.

Původně skýtaly úkryt vojenské posádce a tomu odpovídala i jejich konstrukce. Spodním patrem kasemat procházel odvodňovací kanál a ve zdech byly vestavěny čtyři pece, ve kterých bylo možné napéct chléb až pro pět tisíc osob. Jižní prostory byly upraveny jako zásobárny a v severních kasematech přežívalo za vypjatých situací až 1 200 mužů.

Původní úkryt byl za vlády císaře Josefa II. proměněn v děsivé kobky. Ze špilberské pevnosti se stalo vězení pro nejtěžší a nejnebezpečnější zločince, kteří byli odsouzeni na doživotí. Nutno říct, že se jim nedožívalo vůbec jednoduše. Po celou dobu byli přikováni k prknů, najíst dostávali jen minimálně a ve vlhkém vzduchu trpěli zimou. Špilberk se mohl „pyšnit“ nejtvrdším žalářem v celé rakouské monarchii.

Kasematy byly poprvé zpřístupněny v roce 1880. Jejich tajemná a hrůzostrašná minulost dala ihned vzniknout mnoha romantickým i děsivým legendám. Tak se s nimi dnes setkáváme v knihách i turistických průvodcích, přestože mají od historické skutečnosti často daleko. Každopádně kasematy lákají návštěvníky (nejen) z celé České republiky již více než 120 let.