Je v mnohém příznačné, že paty památné hory Říp – onoho přiměřeně vysokého českého Olympu – dnes téměř olizuje dálnice. Svištíce okolo pověstí opředeného vrchu, skryti za skly automobilu, nemůžete ani jinak, než v něm vidět jen další obyčejný kopec, který jen proletí kolem. Kde je jaká majestátnost, jaká síla?

Vtip je v tom, že Říp je hora stvořená pro pěší putování. Ještě tak možná pro cyklisty, ale nesmí jet moc rychle. To, co se při dvěstěkilometrové rychlosti mihne za okýnky jako nevýrazná boule mezi poli, získává náhle podivnou moc nad okolním krajem, když se přibližujete zvolna, krok za krokem.

Pokud by byly dálnice již za věků praotce Čecha, i on by jistě rychle prosvištěl a pokračoval někam k moři, na jehož absenci dnes tolik našinců žehrá. Ale že se táhl s celým kmenem pěšmo (maximálně na koni, jak tvrdí Hájek z Libočan), včas zpozoroval magii tohoto místa, zastavil se a spočinul.

Ono to vlastně platí o jakémkoliv cestování. Do krajiny proniknete teprve tehdy, když se přizpůsobíte jejímu tempu. A tempo krajin bývá velmi pozvolné. V případě Řípu tato stará pravda platí dvojnásob. Podřipská krajina je krajina malých forem, jejíž divy můžete snadno přehlédnout. Teprve když se pohybujete vlastní silou, všimnete si například, že Říp vůbec nestojí v rovině, ve které ho vidí stát mysl lidu. Na vlastní kůži jsem si to ověřil, když jsem se onehdá vydal na kole z Kladna do Roudnice. Co vesnice, to potok, a co potok, to údolíčko – tím hlubší, oč větší bylo ten den vedro.

Teprve když se blížíte pomalu, uvědomíte si ten obrovský kus země, kterému Říp kraluje; z auta se to zdá jako malinkatá placka. Jdete celý den a on na vás co chvíli vykoukne za nějakým stromem, za další mezí, na obzoru… stále větší a stále blíž. A když máte pocit, že už je nadosah, zjistíte, že vás ještě dělí víc než polí pět.

A konečně: teprve když se dohrabete na Říp – zpocení a utahaní (připouštím, že na někoho tak může působit i cesta z parkoviště pod kopcem, ale o tom teď nemluvím), teprve když si vlastní silou dobudete onu čest – potom můžete vychutnat i horu samotnou, která jako by byla vtěleným spočinutím, antitezí uštvané dálnice opodál svých pat, místem stvořeným k tomu, aby se člověk zastavil – ať už je pěším turistou či vladykou kočovného kmene, hledajícím zemi zaslíbenou.

I krajina, kterou jste prošli, chutná při pohledu svrchu lépe, než krajina, v níž jste nenechali jediný otisk vlastní nohy. Spolu s ní pak chutná lépe i pivo na zahrádce chaty, jejíž štít hlásá: „Co Mohamedu Mekka, to Čechu Říp.“ I když si odmyslíte obrozenecký patos, zůstane alespoň jedno – i do Mekky je lepší chodit pěšky.