Ve jménu peněz

Sal je ze všech ostrovů nejturističtější. Stačí strávit deset minut v malém letadle a ocitnete se na sousední Boa Vistě, která se svými liduprázdnými plážemi, pustými horami a scenériemi písečných dun připomíná zapomenutý ráj. Nicméně je pouze otázkou času, kdy se turisti nahrnou i sem. A s nimi patrně zmizí i exotická atmosféra, kterou na Salu najdete jen stěží už dnes.

„Nejreprezentativnější“ ukázkou západních proměn je městečko Santa Maria na jihu ostrova. Do hotelu (portugalského – jak jinak) přijíždíme kolem poledne. Horkým slunečním paprskům se kromě opékajících se turistů na pláži vystavuje jen hrstka černochů na stavbách. Všude kolem vznikají nové a nové ubytovny – z některých jsou vidět základy, jiným chybí k dokončení jenom střecha. Na štěrku se válí hromady cihel a plechu. Nikdo se neusmívá, nikdo nezdraví. Ona pověstná africká spontánnost jako by se vypařila spolu s přílivem dolarů a eur. Každý běloch se v očích zdejších obyvatel stává chodící peněženkou. Ale kdo by se divil?!

Nesmělé africké aroma

Člověk se musí vydat hluboko do spleti uliček, aby ucítil alespoň slabý závan Afriky. Teprve v zakouřených a propocených obydlích místních, narvaných levnými (přesto draze prodávanými) suvenýry, poznáte, že jste co by kamenem dohodil (přesněji asi 500 km) od Senegalu. Santa Maria je kuriozní směsicí afrického pachu, čistých nově omítnutých domků s kontrastními tmavými průchody, prodavačů všeho možného a západních aut.

„Hello, my friend, what's your name?“ sice za sebou slyšíte na každém kroku, nicméně tak flegmaticky a neupřímně se vás optají málokde. Občas se zdá, že „tradiční“ obchodní rituál (zdvořilostní otázky, čajíček, dárek a smlouvání) místní dodržují jen ze zvyku, až z „povinnosti“. Spolu se vztyčením billboardů a výstavbou silnic lidem zmizela z tváře jiskra. Skoro se tu nežebrá – ale ani nesměje.

Takový „obyčejný“ život

Ačkoli životní úroveň na Kapverdských ostrovech vysoce přesahuje africký průměr, stačí zde strávit jediný den, aby bylo člověku jasné, že navzdory metalizovaným karosériím aut a vysokým cenám v supermarketech zdejší lidé zdaleka nežijí tak, jak jsme z Evropy zvyklí.

Z více jak milionu Kapverďanů dnes na ostrovech žije necelá polovina. Mnoho místních emigrovalo do Spojených států (především do Bostonu) či Evropy poté, co bylo roku 1876 zrušeno otroctví. Tehdy kapverdská ekonomika utrpěla velkou ránu a mnoho domorodců opustilo zemi na velrybářských lodích. Nicméně Kapverďané zůstávají národem hrdým a ke své identitě se hlásí. Ze zahraničí často živí příbuzenstvo na ostrovech. Život tady totiž není jednoduchý.

Populace na Kapverdských ostrovech je rozmanitá. Kromě potomků Portugalců je zde mnoho přistěhovalců z kontinentální Afriky, především Senegalců. Právě je – zpocené a zaprášené – uvidíte na stavbách a korbách náklaďáků. V tomto případě je to naopak. Z „kapverdského platu“ (průměrně asi 350 € měsíčně) živí dělníci početné rodiny v Senegalu. Kapverďané se věnují spíše obchodu, pracují v hotelích, nebo prodávají suvenýry.

Nicméně ať už se snažíte pustit do upřímné řeči s místními prodavači, užíváte si nicnedělání na pláži, nebo se v džípu vydáte do divoké severní části ostrova, kde není nic než štěrk, pár osamocených hor a dávno opuštěné saliny (a spousta fakultativně dovezených turistů), nemůže vám uniknout, že se na Kapverdských ostrovech bijí „africko-portugalské“ tradice s kulturou Západu, slibující peníze a blahobyt. Zatímco příslušníci starší generace mají kolem sedmi sourozenců, v současnosti se počet dětí v kapverdské rodině točí okolo čtyř. Na ostrovech fungují veřejné školy a studenti z majetnějších rodin často odcházejí na univerzity do zahraničí. Hladomor a bídu slumů zdejší lidé neznají. A to je dobře. Jen škoda, že za deset let už sem nebude za čím jezdit. Snad jen když v Itálii nebo Chorvatsku nebude dost teplo na koupání…