Jsou města moderní a historická, špinavá a luxusní, chaotická i dýchající klidem a pohodou. V některých vládne romantická atmosféra, jiná duní hudbou z nočních klubů. Hlavní město Nepálu Káthmándú by se dalo zařadit do všech skupin.
Pro turisty přilétající z Evropy je (přinejmenším na první pohled) Káthmándú směsicí smogu, troubících aut, pachů jídel smažených na ulici, žebráků a otravných pouličních prodavačů, naháněčů trekkingových agentur a taxíkářů. Když však – jako já – přijedete z Indie, bude vám to tu připadat jako ráj na zemi. Oproti indickým silnicím jsou ty místní neobyčejně klidné, nádraží se zdají tišší a dokonce i ubožáci v otrhaných hadrech mi připadají o něco lépe živení. Přestože Nepál je nesrovnatelně chudší než Indie (což se ostatně projeví hned po přejetí hranic, když se silnice zúží, zmizí dělicí čára vprostřed a ubude asfaltu), rozdíly mezi chudými a bohatými se nezdají tak obrovské. Jistě, když se z káthmándské Lincoln School vedené Američany, kde je školné na rok tři sta tisíc korun, vydáte do chatrčí rozestavěných u řek zasypaných odpadky, chce se vám brečet – nebo zvracet. Nicméně nepálští bohatí přece jen nejsou tak bohatí jako indičtí bohatí. A nepálští chudí nejsou tak chudí. Nebo to tak aspoň vypadá.
Napospas turismu
Když dorazíme do Káthmándú, je noc. Na tichém autobusovém nádraží je jako po vymření; kolem pobíhá jen pár zatoulaných psů a páchne to tu močí. „Hledáte hotel? I s taxíkem vás to bude stát tisíc rupií,“ chrlí na nás snědý mladík, který se zčistajasna vynořil ze tmy. Rychle si přepočítám, že chce dvě stě padesát korun, to znamená něco málo přes stovku na osobu. Vzhledem k tomu, že je po půlnoci, stojíme uprostřed neznámého města na neznámém místě s těžkými krosnami u nohou a po dvoudenní cestě z Dillí jsme utahaní k smrti, beze slova přijímáme nabídku, aniž se snažíme smlouvat nebo přemýšlet nad tím, zda je to na tenhle kout světa málo nebo moc. Jak se později ukáže – samozřejmě to bylo příšerně moc! Dvoulůžkový pokoj s koupelnou, alespoň na místní poměry čistý, jde sehnat za dvě stě rupií, tedy padesát korun na noc.
Zavezli nás do Thamelu, turistického gheta Káthmándú. Všichni cestovatelé, ať už baťůžkáři se skromným rozpočtem nebo boháči na luxusní dovolené, jedou sem. Proč? Jednoduše proto, že sem jedou všichni. A tak se Thamel mění k západnímu obrazu: najdete tu supermarkety se švýcarskou čokoládou a francouzským pečivem, masážní salóny, obchody se značkovým oblečením a výstrojí do hor, cestovní agentury, hotely a restaurace snad se všemi kuchyněmi světa. Průvodce má pravdu, když se v něm píše, že Thamel není Nepál, ale jakási „přestupní stanice“ mezi Východem a Západem. Je to tu dobré na aklimatizaci v novém prostředí, jenže když jste zvyklí na Indii, brzy vás začnou neustálá volání typu „madam, trekking“ nebo „smoke hashish, sir“ otravovat, a tak co nejdřív zmizíte ve spletitých uličkách opravdového Káthmándú, daleko od bílých tváří a turistického chaosu.
V autobusu na špičkách? Normálka.
Opouštím vřavu v Thamelu a z oblasti nočních klubů a moderny se dostávám do historického centra. Nejpohodlnější je vzít si taxík, protože i když sednete na lep a zaplatíte dvojnásobnou cenu, než je tady běžné, pořád to na naše poměry vyjde levně. Nicméně můj nepálský kamarád Binod má na věc jiný názor: „Tohle přece nemůžeš platit! Však kdybys šla pěšky, trvá to sotva patnáct minut,“ rozčiluje se. A tak se – pod tlakem vědomí, že bych za pět minut v taxíku utratila polovinu jeho týdenního platu – nechám ukecat na jízdu místní hromadnou dopravou. Městské minibusy jsou snad ještě o něco horší než ty dálkové, protože když lidi vědí, že s nimi nebudou muset jet dlouho, obětují nepohodlí a plní se do nich doslova nekonečně. Stojíte na špičkách v předklonu kvůli nízké střeše, oblepení upocenými spolucestujícími, v náruči batoh a pod nohama cizí koš plný jablek, když busík zastaví, aby přibral další pasažéry – tentokrát celou rodinu. Všichni uvnitř se ještě víc smrsknou, někdo se vyškrábe na střechu a ti přebývající jednoduše zůstanou vlát ze dveří, přidržujíc se rámů okének. Na druhou stranu se musí nechat, že doprava tímto způsobem vychází neuvěřitelně levně: celé Káthmándú se dá přejet za deset rupií, tedy něco málo přes dvě koruny.
Krom taxíků, autobusů, minibusů a tuk tuků (což je ještě menší obdoba minibusu, připomínající rezavou plechovou krabici od mléka na kolečkách) se po Káthmándú prohání cyklorikši. I když – v tomto případě není slovo „prohání“ zrovna na místě. Tyto pestrobarevně pomalované tříkolky, sestávající z bicyklu a sedátka pro cestující, které je akorát velké pro dva Nepálce nebo jednoho Evropana s batohem, jsou specialitou chudých oblastí jižní Asie. Jejich „řidiči“ jsou vychrtlí, se svaly věčně napnutými a tváří upocenou, i když je venku zima. Po rozkodrcaných uličkách přeplněných lidmi jezdí jen pomalu, a tak nejsou zrovna žádaní. Většina z nich tráví celé dny posedáváním, čekáním a vyvoláváním potenciálních cestujících. Člověku trvá dlouho, než si na ně zvykne a přestane kroutit hlavou nad nespravedlností světa pokaždé, když některého potká.
„Jako turistka bys měla platit vstupné, ale pojď, ukážu ti tajnou uličku,“ nabádá mě Binod, abych obešla pultík, v němž se prodávají vstupenky na centrální náměstí káthmándského starého města Durbar Square, „jak jsi jednou uvnitř, nikdo to už nekontroluje.“ Historická část hlavního města Nepálu se zdá oproti Thamelu jako jiný svět – přestože i tady je to plné turistů. Západní podniky vystřídaly svatyně a chrámy, kolem se kupí sytě oranžové afrikány a všemožné oběti, které místní přinesli bohům, křivolaké uličky připomínají středověk a na zemi se mezi haldami pomerančů, granátových jablek, koření, čaje a pestrobarevného oblečení krčí pouliční prodavači. Dějiny tohoto místa sahají do éry, kdy dnešnímu Káthmándú vládli králové Malla (13. až 18. století). Tehdy město fungovalo jako samostatný stát po boku Patanu a Bhaktapuru, jež leží nedaleko a dnes jsou součástí aglomerace Káthmándú. Tato tři města v průběhu staletí soupeřila o slávu a moc až do doby, kdy přišli monarchové a sjednotili Nepál. Až do května 2008 byla země královstvím.
Z pohádky do pohádky
Ještě jedna jízda v přeplněném mikrobuse a ocitám se v Patanu, dalším historickém centru Káthmándského údolí, které je dnes prakticky součástí hlavního města. Ne nadarmo se mu přezdívá Lalitpur, tedy „Město krásy“. Nejen podle legend, ale i ve skutečnosti je to nejstarší sídlo v oblasti a jeho dlouhá historie tu dýchá z každého koutu. Nejúžasnější je hlavní náměstí Durbar Square s nespočtem buddhistických svatostánků, jež připomínají dobu, kdy byl Patan samostatným královstvím, těšícím se velkému významu. Dnes tohle místo připomíná tepající skanzen – přestože se u brány, ozdobené velkou cedulí, která hrdě hlásá, že je náměstí zapsáno na seznamu UNESCO, vybírá vstupné, kolem svatyní a chrámů je stále živo. Na vysokých schodech mezi hořícími svíčkami a vonícími květinami zdaleka nevysedávají jen vyholení mniši; najdete tu skupinky teenagerů s mobilními telefony u uší, pouliční prodavače ověšené bižuterií od hlavy k patě, vyhublé žebráky a západní turisty.
Komentáře k článku Nepál I: Tisíc tváří Káthmándú (1)