Nepálský venkov ale není takhle pitoreskní všude. Pudi Ghyang je mimo zájem turistů, ale od nejbližší asfaltky je to „jen“ šest hodin chůze, takže sem civilizace pomalu ale jistě zasahuje. Když se k pořádné silnici po půldenním pochodu dostanete, snadno chytnete autobus směřující do Jiri, které je proslulé jako výchozí bod pro trekking směrem k Everestu. Asfaltovou cestu vystavěli a udržují Švýcaři, takže je na místní poměry velmi kvalitní. V Jiri pak běžně narazíte na turisty i hotely a restaurace se závratnými cenami (ano, na Nepál je 50 Kč za hlavní jídlo opravdu příšerně moc!). Mimochodem, je tu ještě jeden důvod, proč Nepálci Jiri s oblibou přezdívají za „Nepálské Švýcarsko“ – vyrábí se tu vynikající yačí sýr. Přestože továrna má od těch naleštěných a sterilních ve Švýcarsku daleko, chuť sýra si s evropskými protějšky nezadá.

Ustláno na výkalech

Horší situace než v Pudi je třeba v Ganesh Himal, hornaté oblasti rozprostřené na sever od Káthmándú. Přestože je odsud pěkně viditelný majestátní masiv osmitisícovky Manaslu, turističtí průvodci o tomto regionu mlčí, a tak sem nezavítá víc než sto bílých cestovatelů ročně. My se sem navíc vydali těsně po monzunech, kdy jsou rozblácené silnice jen těžko sjízdné, výhledy půl dne zastřené mlhou a pohyb po uzounkých cestách křižujících zavlhlá pole znepříjemňují pijavice. „Do mé vesnice je to od silnice den chůze,“ říká Madan, který s námi jel v rozkodrcaném džípu, místním prostředku hromadné dopravy. Ve spleti stezek je lehké se ztratit, tak nás prý povede. Vzhledem k tomu, že do západu slunce zbývá pár hodin, odhadujeme, že v Hindungu budeme zítra odpoledne. Brzo se však ukáže, že vražednému tempu místních nemáme šanci stačit. Propocení, špinaví a totálně zničení dorazíme do dědiny za dva dny.

Hindung je jedna z nejprostších vesnic, které jsem kdy v životě viděla – masajské chatrče v Keni jsou už jen o malý stupínek dál. Hindungské domy připomínají spíš než obydlí sklady potravin: jsou malé a po střechu narvané kukuřicí a bramborami. Uvnitř skomírá dohořívající oheň a naplňuje titěrnou uličku mezi haldami zeleniny tmavým kouřem. Není mi jasné, kde tu spí. Nicméně Madan je úslužný a může se přetrhnout, aby se nám tu líbilo. Vyzáblé rodiče, kteří dýchají jen ztěžka, hned zaúkoluje, aby sklidili sušící se kukuřici rozesetou před domem a udělali místo pro stan. Uvažujeme, že sípající otec možná nikdy v životě neviděl doktora. Prostí domorodci věří nespočtu pověr a spíš než medika vyhledají pochybného šamana, který jim do hlavy vtlouká moudra jako třeba že není dobré nechat si vytrhnout hnisající zkažený zub, protože když člověk přijde o moc zubů, zčistajasna oslepne. Do Ganesh Himal se několikrát do roka vydává parta dobrovolných doktorů, kteří léčí nejvážnější neduhy a pokouší se o jakous takous osvětu. Hindung však leží mimo hlavní trasu – zapomenutý a odkázaný napospas předsudkům.

Když z plácku před Madanovým domem zmizí plachty obsypané kukuřicí, rozprostře se před námi prostor dost velký na postavení stanu, nicméně pokrytý směsí bláta a výkalů všeho druhu. Honza to komentuje velmi trefně, když prohlásí, že „je tu hovno – a to doslova“. Silnice daleko za námi, jediný obchůdek se zvlhlými sušenkami, pochybná škola, žádné záchody. Výkaly dobytka, drůbeže a lidí se mísí na cestách i kolem potoka, který je tu využíván jako zdroj pitné vody, umývárna a toaleta v jednom. Život znepříjemňují hejna protivných much a nakonec i fakt, že kamkoli se chce člověk dostat, musí do kopce.

Luxus na oko

Máte-li v sobě jen špetku soucitu, je prakticky nemožné projet Nepálem a nepocítit sžíravou bezmoc – nebo naopak nutkavou potřebu někomu pomoct; aspoň jednomu domorodci změnit život. To, co máte běžně v peněžence, je totiž často až několik měsíců života pro jednoho Nepálce. A kdo má peníze – což je v Nepálu naprosto každý běloch – může dělat zázraky. Problém je, že to není zdaleka tak jednoduché.

Po náročném výstupu do sedla, které odděluje Ganesh Himal od turistické oblasti národního parku Langtang, se před námi otevře docela jiný svět. Vesnice, ve kterých bylo nemožné sehnat limonádu, protože za takový luxus by tu nikdo neutrácel, vystřídá městečko Syabrubesi, výchozí bod pro turistiku v Langtangu, kde krom coly, pizzy a autobusů najdete i připojení na internet. Závratně se to projeví také na cenách. Zatímco předchozí týden nás stál na osobu 250 Kč, tady bez mrknutí oka utratíme stovku za večer. Jak se turistická trasa šplhá do hor, ceny stoupají. Za každým kopcem čeká ubytovna s restaurací a vzhledem k tomu, že jinde se člověk nenají a nevyspí, místní si mohou dovolit účtovat horentní sumy. Nejdražší je pitná voda – za litrovou láhev zaplatíte kolem čtyřiceti korun! Nicméně životy místních to příliš nezměnilo. Pořád žijí v ušmudlaných chatrčích, těžké náklady nosí na zádech a nemají ani ponětí o tom, co je pořádný záchod a sprcha. Rozdíl je v tom, že si západní turisty ztotožnili s otevřenými peněženkami. „Nepálci mají za to, že na Západě rostou dolary na stromech,“ říká Mahesh Joshi, nepálský byznysmen, který má v Káthmándú cestovní agenturu a pravidelně jezdí do Evropy, „vidí vás utrácet peníze, které jsou pro ně majlant, a neuvědomují si, že taky musíte těžce pracovat, abyste si je vydělali.“ Roztomilé dětské pozdravy nahradilo žebrání o čokoládu. Ale nejsou to jen ti nejmenší. Zdá se, jako by celý Nepál jenom čekal na to, až mu někdo pomůže. Podejte prst a chtějí ruku.

„Kam jdou všechny ty peníze, co musí horolezci zaplatit, aby je pustili na Everest?!“ rozčiluje se Mahesh, „Jezdím sem sedm let a nic se nezměnilo – nedokázali tu udělat ani pořádné sprchy!“ Člověka to nabádá k tomu svalovat všechno na mentalitu místních. Nemůžete žít cizí život, nemůžete je donutit změnit se. Obdivuji nepálskou bezstarostnost a užívám si klidu na vesnicích, jenže pak slyším touhy a sny, prohlášení typu „kdybych se dostal do Evropy, pracoval bych od rána do večera, abych zabezpečil rodinu“ a iluze se rozplyne. „Co na tom, že máme hezký hory, z toho nejsou žádný peníze!“ řekl mi naprosto vážně jeden dvacetiletý student v Jiri a bez zaváhání zahodil na vonící pláň obal od čokolády. Švýcaři by Nepálu ukázali, jak vytěžit maximum z krásné přírody! Jenže to by Nepálcům nejdřív museli upravit mozky… a připravit Nepál o jeho kouzelnou pohodu.