Přirovnání „bordel jako v Bengálsku“ jsem plně pochopila až po pár dnech v Kalkatě. Když si člověk zvykne na smog a smrad, zběsilá jízda v protisměru mu začne připadat normální a zuřivé houkání aut přestane vnímat, překvapí ho mladíci, zvracející z okének autobusu na kapoty okolních aut, jako by se nechumelilo.

Kdyby bývaly British Airways nenechali Rosťovu krosnu v Londýně, věděli bychom, že podle našeho „drsného“ průvodce je Kalkata město, působící „laskavým dojmem, kterému odolá jen málo návštěvníků“. Ale že jsme to nevěděli a navíc zuřili při pomyšlení, že tady kvůli čekání na zavazadlo ztvrdneme minimálně tři dny, rozkoukávali jsme se poněkud rozpačitě.

Hlavní město východoindického státu Západní Bengálsko si vysloužilo pověst přelidněné metropole plné bídy. „Od dosažení nezávislosti docházelo při nepokojích ve 20. století k masovým migracím uprchlíků, které podrobily infrastrkturu města zatěžkávací zkoušce,“ píše se v průvodci. Snad nejznámějším obyvatelem Kalkaty se poté stala Matka Tereza, původem Albánka, jež celý svůj život zasvětila boji proti zdejší chudobě. Když člověk vidí, jak to v Kalkatě vypadá i deset let po její smrti, běhá mu mráz po zádech.

Utopená bída

Když jste školou povinní, nemůžete si termíny dovolených příliš vybírat. A tak jsme se do Indie vydali na přelomu srpna a září, tedy v době monzunů. Obloha je zatažená, vzduch těžkne a čas od času se z nebe spustí provazy deště. V našich sdělovacích prostředcích (ať žijí internetové kavárny!) píší o „pokračujících záplavách ve východní Indii“. Kalkata je prý pod vodou a srovnatelné povodně země nezažila více než třicet let. Odkud naši reportéři berou informace těžko říct, nicméně jejich zpravodajství nelze potvrdit.

Tolik „proslulé“ záplavy postihnou Kalkatu hlavně na konci června, kdy začíná monzunové období. Horký, znečištěný vzduch je spláchnut vytrvalým deštěm a špinavé ulice zalije kakaově hnědá voda. Tehdy si nejvíce „užijí“ vodiči rikš. Kalkata je jediné indické město, v němž stále narazíte na rikši tažené lidmi. Jejich životy bývají tvrdé a krátké a nemálo z nich si přivydělává pasáctvím. V kalkatském centru táhnou křehcí Bihárci povětšinou silnější, vyfintěné Indy nebo turisty. V době monzunů se musí po pás brodit vodou.

Čadící auta a koupel ve smogu

Po třech dnech vytrvalého, nicméně slabého deště vykouklo slunko a vlahý, zapáchající vzduch změnilo v totálně nedýchatelnou směs prachu a smradu z všemožných více či méně nechutných jídel, připravovaných a pořádaných přímo na ulici. „Kdyby jenom jídel,“ dodává Rosťa. Kalkata se koupe ve slunečním svitu a hned vypadá o něco přívětivěji. Jenže to byste ji nemohli cítit a slyšet.

Městská doprava sestává ze směsi prastarých taxíků, ale i docela nových aut, čadících autobusů, hlučných motorek, motajících se krav a telat, zběsile uhánějících rikš a chodců, snažících se dostat z jedné strany výmoly poseté silnice na druhou. Podél cest se tyčí černočerné budovy, připomínající spíš horory à la „Den poté“ než kdysi jistě nádherná sídla britských kolonizátorů. Ve vymlácených oknech majestátních domů viktoriánské éry suší lidé prádlo. A k domům přiléhají skrovná „obydlí“ těch nejchudších, tedy jakési přístřešky z igelitu a plechu. Městem se neustále rozléhá monotónní troubení aut a skřípění brzd. Dopravní prostředky se valí pruh nepruh, hlava nehlava. Celá Kalkata se topí v černé mlze z výfukových plynů, až za dopravní špičky ani nejde vidět zapadající slunce.

V Kalkatě se na nějaká omezení týkající se výfukových plynů nehraje. Jen po zdejším nejrušnějším mostě na světě Howrah Bridge projedou denně miliony lidí. Jeho osm proudů je neustále zahlceno vozidly. Není divu, že pro zdejší obyvatele jsou dýchací potíže každodenní součástí života.

Svět kontrastů

Se žaludečními problémy je to podobné. Kalkatská podzemní voda je kontaminovaná do hloubky přes šest metrů. Kdo si to může dovolit , zařídí si ve vlastní domě malou čističku nebo trubkovou studnu.

Smutné protiklady jsou patrné i ve stravování. Zatímco na ulici pořídíte jídlo doslova za pár korun, chcete-li si být jistí nezávadností krmě, zaplatíte v západních podnicích à la Pizza Hut jen o něco málo méně než u nás. A nad balenou vodou se potkáte výhradně s indickou „smetánkou“, jejíž nadváha ostře kontrastuje s křehkou tělesnou konstrukcí naprosté většiny Kalkaťanů venku.

Ohlédnutí za viktoriánskou érou

Člověk by se domníval, že Kalkata bude plná žebráků a umučených tváří. Nicméně tomu tak není. Zdá se, že Bengálci se za chudáky nepovažují, ba naopak. Podle průvodce se místní obyvatelstvo rádo označuje za inteligenci Indie. Dokonce zde vzniklo rčení, že „co vymyslí Bengálsko dnes, to bude zítra dělat celá Indie“.

Navzdory smogu, hluku a odpadkům se dá Kalkatou udělat docela pěkná procházka. Při ní by člověk neměl minout Maidan, největší městský park na světě. Obrovské zelenavé prostranství, na nějž měla v minulosti přístup pouze elita, dnes slouží jako pastvina pro koně, místo setkávání a hřiště kriketu či fotbalu.

Jižní okraj parku zdobí snad jediná perfektně zachovalá a udržovaná stavba ve městě. Je poněkud paradoxní, že se jedná o budovu, připomínající britskou nadvládu – Památník královny Viktorie. Majestátní stavbu, obloženou bílým mramorem, zastřešuje kupole s otočnou pětimetrovou bronzovou sochou Vítězství. Před ní se nachází poněkud ponurná socha královny Viktorie, obklopená parkem, protkaným vodními toky. Kolem dokola se rozprostírá precizně zastřižený anglický trávník. Expozice Památníku se věnuje době kolonizace a v jedné místnosti naleznete výstavu o boji za nezávislost.

Nicméně jakmile opustíte areál památníku, zase se ocitnete v docela jiném světě. Historie Kalkaty sahá teprve do 17. století, takže připomínek britské nadvlády je tu (nejen) v architektuře dost a dost. Mezi prachem, špínou a nezaměnitelnou indickou atmosférou je je však třeba trochu pozorněji hledat…