V Istanbulu prý cestu po Turecku začínat nemáme. „Když vás tam neokradou, stejně všechny peníze utratíte.“ Tato metropole je v jinak skromné zemi opravdu „státem ve státě“.

Istanbul je v jinak pokorném, tradičním a bezpečném Turecku ostrovem. Jako každé velkoměsto ozdobené historickými památkami láká stejně turisty i zloděje. Nejednou jsem sebou trhla, když se mi v davu někdo otřel o batoh, napěchovaný kromě svetru fotoaparátem – naštěstí pokaždé zbytečně.

Nicméně utrácení jsme se nevyhnuli. Nádherné, pestré bazary, tržnice, vonící koření, překrásné šperky, zlato, oblečení, látky… půvab pověstné obchodní křižovatky si město zachovalo dodnes. Vedle tradičního zboží dnes narazíte na elektroniku, moderní bytové doplňky a všechno, co patří na tržiště i u nás.

Město mnoha jmen

Istanbul je město s dlouhou historií. Vznikl v době antiky jako malá osada Byzantion, rozrostl se jako metropole Východořímské říše a svoji jedinečnost si zachoval do současnosti. I když, abych řekla pravdu, představovala jsem si jej přece jenom tradičněji. Kousek od Modré mešity a Chrámu Boží moudrosti stojí McDonald's. Vedle tradičních konviček a váženého koření tu dostanete mobilní telefony. A lidi nemyslí na rozhovory u horkého čaje, nýbrž na prodej a obchod za každou cenu. Obyvatelé Istanbulu převzali mnohé ze západního způsobu života. Město tak ztratilo na atmosféře, kterou ostatní části Turecka dýchají dodnes.

V období Byzantské říše byl Cařihrad centrem obchodu i kultury. Vzniklo tu mnoho významných církevních staveb, z nichž nejznámější a ve své době nejkrásnější byl Chrám Boží moudrosti – Hagia Sophia. Osmané jej nechali přestavět na mešitu a městu dali dnešní jméno. Někdejší Konstantinopol poznala islám a ozdobila se spoustou mešit – bylo zvykem, že po sobě každý vládnoucí sultán nějakou zanechal.

Po první světové válce, kdy se Osmanská říše rozpadla, obsadila město Anglie a Francie. Za pět let byla vyhlášená nová republika, v jejíž čele stanul Kemala Atatürk. Istanbul sice ztratil funkci centra říše, ale jeho sláva nezanikla. Pozdější premiér Menderes provedl modernizaci celé země. Metropole, strategicky rozložená okolo Bosporu, získala silnice, dálnice, továrny, mrakodrapy a dva nové mosty. Dnes je Istanbul kosmopolitní město a dá se říct, že tu vedle sebe žijí v klidu a míru muslimové, židé i křesťané.

Dvojice symbolů

Společně s ostatními turisty míříme do Sultanahmet Parki. Park se rozkládá v historickém centru a ze dvou stran k němu přiléhají dvě dominanty města, které si konkurují svojí velkolepostí, známostí, návštěvností a historickou hodnotou. V mnohém vyhraje bazilika Hagia Sofia. Ale mně se víc líbilo v Modré mešitě – už kvůli tomu, že za vstup do svatostánku nemusíte platit a přístup personálu je celkově mnohem volnější. Předtím, než vás pustí do Chrámu Boží moudrosti, musíte projít kontrolou a bezpečnostním rámem jako na letišti.

Modrá mešita dostala své jméno podle modrých dlaždic, kterými je obložen její interiér. Odráží se od nich paprsky a zahalují prostor namodralým osvětlením. Modrou mešitu zdobí šest minaretů. Sultán Ahmed I., pro kterého byl svatostánek v roce 1617 postaven, se tak svým způsobem rouhal. Běžné mešity mají jeden minaret, ty „lepší“ dva a úplně nejhonosnější čtyři. Šest minaretů měla do té doby jen nejposvátnější mešita ze všech – ta v Mekce. Aby si sultán tamní obyvatele (a snad i Alláha) usmířil, daroval prý peníze na dostavbu sedmého minaretu v Mekce.

Historie baziliky Hagia Sofia je mnohem delší. První kostel byl v těchto místech postaven už v roce 327. Císař Justinián, který vládl v době, kdy stavostánek vyhořel, se rozhodl postavit zde nejhonosnější stavbu křesťanského světa, jež by krásou předčila i Šalamounův chrám v Jeruzalémě. To se mu podařilo. Dnes je Hagia Sofia turisticky atraktivním místem především díky přestavbě, které se dočkala po dobytí Cařihradu Osmany. Kde jinde můžete vidět vedle sebe fresky křesťanských svatých a muslimské symboly?!

Poklady Orientu

Už ne tak notoricky známá, zato však asi nejúžasnější památka Istanbulu, je palác Topkapi. Ten byl sultánovou rezidencí a zároveň správním centrem celé říše do roku 1839. Kdysi tu žilo až pět tisíc lidí. Chcete-li si tohle místo opravdu vychutnat, můžete tu strávit celý den. Palácové budovy usazené mezi koberci zelenavé trávy, rozkvetlé keře a vonící záhony, příjemně zastíněné korunami stromů, jsou jako vystřižené z pohádek tisíce a jedné noci.

Za návštěvu stojí také Jerebatanská cisterna – podzemní „potopený palác“, v němž je dnes umístěna audiovizuální výstava moderního umění. My si potrpíme na muslimské památky, tak míříme do Sulejmanovy mešity. Krom toho, že je tu (ostatně jako v každém islámském svatostánku) nezaměnitelná orientální atmosféra, pohled směrem ke stropu nabízí jedinečný výjev: na zdejších lustrech jsou mezi bronzovými svícny umístěna černá pštrosí vejce.

Nákupy, na které se nezapomíná

Istanbul proslul jako obchodní křižovatka a k nákupům je jako stvořený i dnes. Honbu za suvenýry zahajujeme na Velkém bazaru, turecky zvaném Kapali Carsi. Jedná se o zastřešený trh, jehož historie sahá daleko do minulosti. V úzkých uličkách jsou tu tisíce stánků, v nichž nabízejí prakticky všechno – od zlacených konviček přes hodinky a spodní prádlo po nevkusné dětské hračky blikající neonovými světélky.

Mnohem víc nás nadchl Egyptský bazar (Misir Carcisi), který byl postaven v 17. století jako součást Nové mešity. Výnosy byly původně určeny na finanční zajištění svatostánku, ale ty doby jsou dávno pryč. A tak většina obchodníků své zboží doslova vnucuje, zatímco prodejci, kteří mají své platy jisté, jsou zase podobně „milí“ jako většina tetek v našich lahůdkách. Přesto je atmosféra Egyptského bazaru mnohem autentičtější než toho známějšího Krytého (Velkého). Je tu největší potravinový trh v Istanbulu, koupíte zde zeleninu, ovoce, koření, pečivo, ryby, maso, čaj a podobně. Naopak na „západní věci“ moc nenarazíte a snad právě to způsobuje, že celkově má člověk dojem, že se tu zachovalo mnohem víc tradic. Nakonec se z Istanbulu šineme s krosnami plnými sušeného ovoce, čerstvého chleba a vonícího čaje.