Hrad Loket se tyčí nad meandrem Ohře, až se zdá, jako by ho řeka držela v náručí. Jeho barvité dějiny se mohou pyšnit návštěvami mnoha významných králů; kupříkladu Karel IV. prý miloval zdejší přírodu a často sem jezdil na lov. Vydejme se do Karlovarského kraje po takřka sedmi sty letech a užijme si dnešní malebnou atmosféru.

„To místo opevnila sama příroda. Proto je Loket panenský hrad, který nebyl nikdy dobyt ani Švédy, ba mnoho Švédů tam ve smrti udeřilo o zem. K Lokti se váže mnoho zajímavých pověstí. Kdysi tu prý bydleli trpaslíci a dodnes se ukazuje místo jejich pobytu. Hodně se mluví také o jakémsi balvanu na hradním nádvoří nedaleko studně. Tomu kameni říkají Popel a ledacos zvláštního o něm vykládají.“

Bohuslav Balbín

Historie hradu Loket

Hrad Loket byl pravděpodobně založen ve druhé polovině dvanáctého století za vlády krále Vladislava II. V té době do Čech pronikali němečtí záboroví úředníci, kteří obsazovali a kolonizovali oblasti bývalého Sedlecka. Snad to bylo právě proto, že se čeští pánové rozhodli vystavět majestátný kamenný královský hrad na samém východě dnešního území České republiky. A je pravda, že se hrad těšil velikému významu, přičemž o sounáležitosti okolí s Českými zeměmi nemohlo být pochyb. Loket se stal častým místem pobytu českých panovníků, za všechny jmenujme Václava I. či Přemysla Otakara II. Sehrál také významnou roli při mnoha diplomatických jednáních, v roce 1239 zde byl přijat římský císař Konrád.

Hrad byl pánům po ruce v dobrém i zlém. To dokládá příběh Elišky Přemyslovny, která se sem po rozbrojích, vypuknuvších roku 1317, vydala i s dětmi ukrýt. O rok později ji následoval král Jan Lucemburský s družinou. Hrad Loket si oblíbil náš patrně nejvýznamnější král Karel IV. Kromě vyřizování státních záležitostí zde pobýval ve volném čase, aby se zabavil lovem v nedaleké královské oboře.

Ke konci čtrnáctého století byl hrad přestavěn a po letech míru a diplomatických jednání ho čekaly války. Hned na počátku husitského hnutí musel Loket odolávat obležení vojsk Krušiny ze Švamberka, a jak se z přestálého náporu vzpamatoval, vypukl zde roku 1473 požár. Původně bezvýznamný „ohýnek“ v jednom z domů v podhradí se rozšířil a nakonec se z hradu uchoval jen izolovaně stojící Markrabský dům. Ničivý požár byl vykompenzován další přestavbou, která z gotického hradu vytvořila renesanční reprezentační rodové sídlo.

Důsledky bitvy na Bílé hoře se dotkly i loketských, kteří do třicetileté války vstoupili jako opora stavovského povstání. Po Bitvě odmítli vpustit do Lokte císařskou posádku, naopak brány otevřeli protestantskému vojsku, čímž se stal hrad lukrativním cílem. V roce 1621 byl Loket dobyt bavorským generálem Tillym. Později slíbili loketští věrnost Sasům, ale po třech měsících tvrdého obléhání byli nuceni kapitulovat před vojsky Albrechta z Valdštejna. Císařští zde sídlili až do konce třicetileté války, poté se hrad stal hraniční pevností Čech a čekalo ho nové opevnění.

V roce 1725 vypukl na hradě požár, který po sobě zanechal jen několik obvodových a přízemních zdí. Stavbu čekal nemilý osud, stala se sýpkou s malými okénky a prostým vstupním portálem až do počátku minulého století. Roku 1788 se začalo jednat o novém využití prostor, nakonec byla schválena přestavba na věznici. Od roku 1950 je hrad Loket městskou památkovou rezervací.

Náš tip:

Pokud patříte mezi milovníky archeologie, nenechte si ujít expozici Hejtmanského domu a Křídla při věži. Prohlédnout si můžete vykopávky z hradu a okolí, meteorit, zbytky románských chodeb, gotické zdivo, zbytky renesanční černé kuchyně, fresky, historické obrazy města a hradu, náhrobní kameny nebo bosované zdivo věže. Páni si jistě užijí prohlídku muzea zbraní a hospodyňky zavítají do Markrabského domu na výstavu porcelánu. Nacházejí se zde kousky z Lokte, Horního Slavkova, z Březové u Karlových Varů, Pirkenhammer a z Louček. Knihomoly potom zveme do muzea knižní vazby na Městské radnici.

Pověst o zakletém purkrabím

Co se po léta povídá, neměl na hradě horší pověst nikdo než markrabě Vohburgský. Lid nutil k tvrdým robotám a jako by toho nebylo dost, vymáhal nekřesťansky vysoké daně. Kdo neplatil, byl bez milosti uvězněn v temném žaláři, vytesaném do skály pro potěšení onoho ukrutného vládce.

Tehdy žilo mnoho utlačovaných a nemajetných lidí, nade všemi však v bídě vynikala postarší žena, churavá a vyhublá na kost, s malým děckem a bez manžela. Nebylo to dlouho, co se rozstonal a odešel na onen svět, aby vdovu zanechal v dluzích, bez dukátů a bez střechy na hlavou. Ze všeho nejvíc se však žena obávala vězení, které, jak věděla, jí hrozí, pokud nedokáže dluh splatit. Aby děcko bez matky neumřelo, dodala si odvahy a jednoho parného srpnového rána vydala se na hrad za purkrabím.

V slzách ho prosila o odpuštění, domlouvala a hořekovala, vysvětlovala mu svoji situaci z té i oné strany, ale markrabě neměl slitování. Jen mávl rukou a ujistil ji, že zaplatit musí, pakliže nechce být uvězněna a zotročena. Tu se setmělo a chudá žena, celá rozbolavělá srdceryvným vzlykáním, vydrala ze sebe nadlidský křik: „Za to, že máš kamenné srdce, nechť se celý proměníš v kámen!“ Dobří lidé, kteří se kolem sešli, zalekli se slov a litovali onu chuděru, která tak neuvážlivě povznesla slov proti vrchnosti. Tu se ale na zem snesla mračna, zaburácel hrom a jasnou oblohu vystřídala temnota. Lid, domnívajíce se, že nastal konec světa a s ním soudný den, padal v prach k zemi a snažil se vyhnout metajícím bleskům.

Za chvíli bylo po všem. Jen na zemi v místech, kde před bouří stál rozezlený purkrabí, ležel teď žhavý kámen, páchnoucí sirou. „Purkrabí byl zaklet v kámen!“ volali lidé zděšeně, ale zároveň nadšeně, protože se tak zbavili toho nejhoršího utrpení.

Kámen pak po dlouhá léta spočíval na nádvoří a budil pozornost a obdiv všech, kteří na hrad zavítali. Byl podlouhlý, velikosti a tvaru malé koňské hlavy, neobyčejně těžký, leskl se jako směs stříbra a zlata a vydával zvuk jako zvonovina. To vedlo mnohé k domněnce, že byl purkrabí slit spolu s kostelním zvonem.

Kámen se stal pro loketské záhadou, na kterou byli patřičně hrdí. Žádný muž jej nedokázal zvednout, ať se činil sebevíc, a tak usoudili, že to se může povést jen duši čisté a nezkažené slávou, mocí ani bohatstvím. Než však takového člověka našli, přitáhlo do Čech Švédové, a tak byl ve strachu před nimi kámen shozen do hluboké hradní studny. Teprve v roce 1670 ho vytáhli, ale to už pověst o dobrotivém člověku, který kámen uzvedne, upadla v zapomnění.

Dnes mají v Lokti jen část „purkrabího“, o zbytky se dělí nejrůznější muzea. Jeden z kousků můžete vidět v zemském muzeu v Praze.