Možná se vám představa strkat si tlustou kroutící se housenku do pusy příčí, ale když překonáte počáteční vizuální odpor, budete příjemně překvapeni. Larvy se dají upravit tepelně, můžete je pražit či smažit na kapce oleje. Jedí se s houbami, obalené v těstíčku nebo zalité omáčkou z jitrocele a rdesna peprníku. Chuť je rozmanitá. Vosy připomínají borovicová semena či pistácie, mravenci nakyslý sladký oříšek a larvy vodního hmyzu kaviár.

Tak jako gurmáni ocení rozličné chutě a vůně, potěší kuchaře lehký sběr. Ti odvážnější se řídí pravidlem, že nenápadný hmyz je většinou chutný (přinejmenším poživatelný) a jedovaté brouky poznáme podle výrazných barev. Ostatní se budou muset vzdělat v oboru entomologie. Nelekejte se toho, že hmyz při vaření změní barvu. Z původní hnědé se stane výrazně červená, což však chuti vůbec neuškodí. A ještě jedna rada na závěr. Před přípravou je vhodné nechat hmyz nějakou tu chvíli vyhladovět. Havěť jako broučci či larvy, se mohla napást hořkých rostlin, které by naše chuťové buňky zrovna nepotěšily.

Oběd, který kuňkal

Vydáme-li se za lidmi, kteří žijí v primitivnějších podmínkách blízko vody, budeme jejich jídelníčkem nadšeni. Žabí stehýnka se stala na stolech smetánky jednou z nejvíce ceněných lahůdek. Přitom půjdeme-li k ústí řek, jezerům a neznečištěným nádržím, můžeme si stejně pochutnat velmi levně.

Ve vysoké trávě u břehů rozvodněných ramenech řek (např. Dunaj) se ukrývají skokani, rosničky, kuňky a ropuchy. Strach jim už nenahání jen přirození nepřátelé, ale i rozmlsané místní obyvatelstvo. Vynikající oběd se dá připravit ze skokana volského (Rana catesbeiana). Dorůstá až 25 cm a jeho maso je velmi chutné. S trochou fantazie uvaříme polévku: pulci, hrst vajíček – a delikatesa je na světě. Jí se i maso menších skokanů, např. skokana hnědého (Rana temporaria) či skokana ostronosého (Rana arvalis).

Byla by chyba myslet si, že jídlo u vody začíná a končí u žab. Samozřejmostí je konzumování ryb, chycených na jednoduché pruty ze dřeva s háčky z ostrých rybích kostí. Ve velkém se loví za pomoci vrší, důmyslných pastí, využívajících rybí zvědavosti, či vlečných sítí. Na „talíři“ se často objevují sumci, karasi, kapři a plotice.

Výčet ukončíme raky, chytanými jednoduše do síťky, a škeblemi. Jedlých škeblí existuje celá řada, za všechny zmiňme škebli rybničnou (Anodonta cygnea) a velevruba nadmutého (Unio tumidus). Dají se z nich připravit vynikající guláše a polévky. Často se také udí či přidávají do nejrůznějších kaší.

Osvěžení jménem splašky

Letem světem jsme prolétli svět a zastavili se na oběd u nejrůznějších národů, žijících stále tradičním, mnozí lidé by jistě řekli „primitivním“, způsobem života. Tito lidé, daleko od internetu a žaludečních vředů, dokáží „v pohodě“ přežít v podmínkách, které by pro každého Evropana znamenaly jistou smrt. Mluvili jsme o smaženici z larev, polévce z pulců a chlebové placce z manioku, ale na jedno jsme zapomněli… Snad vás už napadla otázka: „Čím to všechno zapijí?“

Pokud se dostane zkušený cestovatel do situace, kdy je nucen požít nevábně vypadající vodu, často ji upravuje přípravky jako je pantocit nebo phar X aqua. Jde o kouzelné tabletky, které dokáží asi za půl hodiny vyčistit vodu od případných jedů a chemikálií. Jedinou nevýhodou je, že tekutina po úpravě nechutná nejlépe. Ti méně odvážní vodu pro jistotu ještě převaří.

Je jasné, že podobnými procedurami se člověk, narozený v buši a odchovaný na syrovém mase, příliš nezabývá. V Rumunsku, stejně jako ve vzdálené Indii či jiných státech, není výjimkou městská řeka „na všecko“. Voda slouží zároveň jako napajedlo dobytka, umyvadlo a vana, pračka, záchod i kohoutek s pitnou vodou. Rozesmátí domorodci močí do vln, o kousek dál se koupe skupinka žen a mladík za trsem trávy se právě chystá k osvěžujícímu loknutí. Je to tu zkrátka normální.

Ač se to nezdá, voda ze zarostlých mělkých kanálů zpravidla není nebezpečná. Početné rostliny z ní dělají vodu ne nepodobnou té z horských studánek. Dalším způsobem, jak vodu trochu vyčistit, je smíchat ji s alkoholem nebo octem. Rozmačkané listy šťovíku nebo pelyňku také dokáží divy!

Chuť přírody na našich stolech

Západní civilizace přinesla steaky, hamburgery, hranolky a kečup. Ne že by nám nechutnalo, ale občas se (docela opodstatněně) zamýšlíme nad výživností a zdravostí naší stravy. Snahy vegetariánů, veganů apod. nemůžeme nechat bez povšimnutí. Ať už jsme jakkoli přesvědčeni, že jíst maso je lidskou přirozeností, zkusme se na chvíli vžít do jejich kůže a zapřemýšlet nad tím, proč se pro danou stravu rozhodli. Chceme-li očistit své tělo, starat se o něj a pečovat o své zdraví, měli bychom se zamyslet nad tím, co jíme.

Mnozí příznivci alternativní stravy hledají inspiraci u přírodních národů. Právě ty totiž vycházejí z toho, co dává divoká příroda. Živí se geneticky neupravenými plodinami, nepřejídají se, základem jejich stravy je často rýže, kukuřice, ovoce a zelenina. Těžko si k večeři dáme kousek shnilého slona jako Pygmejové, ale proč si nedopřát vařenou banánovou kaši, tolik oblíbenou u obyvatel Ugandy?!