Červený hrádek nemá nejrůžovější historii. Mnohokrát se zde válčilo a v srpnu roku 1938 se tu sešli anglický lord Runciman a předák sudetských Němců Henlein, což se stalo předzvěstí následné Mnichovské dohody.

Nedaleko severočeského Chomutova leží městečko Jirkov. Ani byste si ho nevšimli, nebýt zdejšího Červeného hrádku, zdobícího zvlněné podkrušnohůří už po staletí. Je tu krásně – jako v pohádce! Stoupáme do kopce a slunko pálí. Je sobota, takže se na zámku konají svatby. Nevěsty v sněhobílých róbách připomínají princezny a mně zaráží jediné: Červený hrádek rozhodně není červený! Jeho omítka má smetanovou barvu, tak se pídím po tom, jak stavba získala své jméno. „Název pochází někdy z patnáctého století,“ vysvětluje průvodce, „původně, někdy od roku 1415, tu stával hrad Borek, ten ale dobyli a vypálili husiti. Když pak byla budova opravována, natřeli ji načerveno. Jméno ,Červený hrádek‘ už zámku zůstalo.“
Popravy a vězení
Červený hrádek by se dal s trochou nadsázky nazvat „domem hrůzy“. Dnes skvostné komnaty, připomínající pohodlný život šlechty, těžko napoví, jak smutné události zámek pamatuje. Hrádek nechvalně proslul už za Jiřího Popela z Lobkovic, který v 16. století vlastnil i nedaleký Chomutov. Pán od svých poddaných vyžadoval katolickou víru a neváhal jim svou vůli vnucovat násilím. Do Chomutova povolal jezuity a jednal tak nekompromisně, až se zdejší lid vzbouřil. Povstání však bylo potlačeno a pán se rozhodl pro krutý trest: v Červeném hrádku byli dva vzbouřenci popraveni a další uvězněni.
Jiří Popel z Lobkovic se dočkal slibu věrnosti, ale z výhry získané krveprolitím se netěšil dlouho. Už tři roky nato jej nechal císař Rudolf II. uvrhnout do žaláře a jeho panství rozprodal. Červený hrádek získal Adam Hrzán z Harasova, který se však zapletl do stavovského povstání, a tak se také znelíbil panovníkovi. Ještě než ho stihli soudit a trestat, zemřel. Majetek zachránili jeho tři synové, ale ne na dlouho. Přišla třicetiletá válka a s ní další rána: Červený hrádek byl dobyt, vydrancován a vypálen – dokonce několikrát. Je s podivem, že jej na chvíli získal jistý Axellill z Leffstadu. Vděčil za to švédské královně, která si byla chvíli vítězstvím tak jistá, že už svým generálům rozdávala za zásluhy česká panství.
Od zříceniny k zámku
Nakonec se vše obrátilo, Švédové zmizeli a Červený hrádek se vrátil původním majitelům. Byl však k nepoznání! Po letech válek, nájezdů a bitev zbyla rozpadající se zřícenina, která nešla opravit. Nicméně strach a napětí v kraji vystřídal mír, a tak byla příležitost pustit se do nové rozsáhlé stavby. V letech 1655 až 1675 stanul na částech původního hradu docela nový barokní zámek. Ten můžeme v Jirkově vidět doposud.

Ještě dlouho poté, co skončila samotná stavba, se pokračovalo s výzdobou interiérů. Do dnešních dnů se zachoval překrásný rytířský sál s architektonickým členěním, štukovou výzdobou, sochami a malbami bitevních výjevů. Až na zámek zavítáte, nenechte si ujít ani prohlídku kaple sv. Jana Křtitele, v níž se rovněž z části zachovala původní výzdoba. Dále je k vidění zrcadlový sál, lovecký salonek s obrazárnou i honosné chodby. Cenné sochy, kašny a vázy vytvořil pro Červený hrádek sochař Jan Brokoff, otec světově proslulého Ferdinanda Maxmiliána. Pozdější slavný barokní sochař se tehdy narodil právě na zdejším zámku.
Lesk a bída Hrádku
Po šťastném období rozkvětu čekala Červený hrádek další rána. Když Marie Terezie vedla válku s polovinou Evropy, aby obhájila své právo na dědictví, byl zámek neustále obsazován: francouzskými dragouny, saskou posádkou a nakonec bavorskými jezdci. Stavba si neoddechla ani v sedmileté válce, kdy na panství vtrhli Prusové a zámek vyplenili tak, že bylo zase potřeba ho opravit.
Roku 1771 připadl Červený hrádek Rottenhanům a za jejich vlády se areál těšil velebení. Na zámku byla zřízena knihovna, kaple se dočkala rozšíření a pozornosti neunikly ani zahrady, které byly proměněny v anglický park. Jak harmonicky působilo šlechtické sídlo navenek, tak i sami páni zacházeli s poddanstvem. Byly pořádány sbírky, na Vánoce dostávali chudí dary a podpory se dočkalo také umění.
Předzvěst Mnichovské dohody
Posledním šlechtickým rodem, který vlastnil Červený hrádek, byli Hohenlohe-Langenburgové. Šest sourozenců se hádalo o dědictví tak dlouho, až jim Osud udělal čáru přes rozpočet. Max Egon, který se tehdy do zámku nastěhoval, totiž umožnil předáku sudetských Němců Henleinovi, aby se tu setkal s anglickým lordem Runcimanem. Bylo to v srpnu roku 1938 a schůzka se stala předzvěstí Mnichovské dohody. Tak se Červený hrádek naposled smutně zapsal do dějin a byl hned v roce 1945 zestátněn. Sourozenci se dál neměli o co prát.
Prakticky až do roku 2006 stavba chátrala. Červený hrádek sloužil jako všechno možné: od rekreačního střediska školní mládeže přes školící středisko a ubytovnu studentů po léčebnu dlouhodobě nemocných. Před třemi lety však prošel rozsáhlou rekonstrukcí a dnes tu krom klasických prohlídek najdete i sezónní výstavy.
O málem utopeném kastelánovi
Jako ke každému správnému zámku s dlouhou historií váže se i k Červenému hrádku pověst. Povídá se, že tu někdy v 18. století pobýval zlý kastelán. Škodil lidem i své rodině, byl hlučný a nezodpovědný, hodně pil a zámek pod jeho rukou jen chátral. Jednou se takhle zámecký správce zase připil v Chomutově a slunko už bylo dávno za obzorem, když se vydal na cestu zpět k Jirkovu. Když zahlédl světélko, myslel, že se to svítí ze zámku, tak se vydal tím směrem. Tu se však jeho kůň začal nořit v blátě a čím víc se kastelán snažil uniknout z bažin, tím více se propadal. Při bitvě o život docela vystřízlivěl a začal se modlit. Sliboval Bohu, že když ho odsud dostane, změní sebe i své chování a navíc nechá poblíž tohoto nebezpečného místa postavit kapličku k poctě Nejvyššího. Tu se země konečně přestala hýbat, bahno zatvrdlo a kastelán se dostal na bezpečnou cestu. Prý se skutečně polepšil a ona kaple, kterou slíbil postavit a také postavil, tam stojí dodnes.
Komentáře k článku (Ne)červený hrádek (1)