Dějiny whitstablovského přístavu jsou zároveň historií zdejší železnice. Právě zde se nacházela původní stanice nejstaršího vlaku světa. Když byla roku 1839 parní lokomotiva Invicta, která kvůli převýšení nikdy netáhla vagóny po celé trase, vyřazena z provozu a železnice se dostala do finanční krize, byla linka dočasně uzavřena. O sedm let později ji opět otevřela Jihovýchodní železniční společnost, která se rovněž jala udělat velké změny v přístavu. Budovaly se pece na koks, které připravovaly palivo pro lokomotivy, jež už dokázaly absolvovat celou cestu bez vyřazení. Někdejší depo bylo proměněno v jakýsi maják, jehož ostré světlo, dnes vystavené ve whitstablovském muzeu, námořníci viděli z dálky až desíti mil.

Ráj ústřic

Výtečným (a tradičním) způsobem, jak se ve Whitstablu osvěžit před cestou do Canterbury, je naservírovat si pár čerstvých ústřic. Právě tyto mořské plody proslavily město nejvíce a na jejich počest se tu dodnes každoročně koná „Ústřicový festival“ (Oyster Festival). Po ústřicích jsou pojmenovány restaurace, bary, ba dokonce pěvecké soubory. Není divu, však se zde nacházejí největší líhně ústřic v zemi.

Když byl v 60. až 80. letech 18. století trh s místními ústřicemi na vrcholu, produkoval Whitstable ročně miliony těchto mořských plodů. Odhaduje se, že jen v Londýně bylo v roce 1864 zkonzumováno na sedm set milionů ústřic z Whitstablu! Přijeli jste-li se do přístavu podívat, pobřeží vody brzdily stovky specializovaných loděk. Extrémně úspěšnou éru chovu ústřic ukončil až parazit, jež sem byl zavlečen na počátku 20. let minulého století.

Přes les ke slavné bráně

Šlápneme do pedálů, obkroužíme novou železniční stanici, naposled se rozloučíme se zástavbou pitoreskních anglických domků s cihlovými zdmi, dřevěnými okny a nepatrnými věžičkami a vyjedeme na proslulou „Crab & Winkle Way“. Někdejší železnici tu už nepřipomíná takřka nic, přestože místy cyklostezka její trasu přímo kopíruje. Jede se skrz pole, louky i les Clowe Wood, kde se prašná cesta prodírá porostem smrků, borovic, buků a kaštanovníků. Na jaře jsou paseky poseté modravými fialkami a zvonky, lesní podrost krášlí pryšce a tam, kde se cesta blíží k zvlhlé půdě, vyrůstá košatý rákos. Kdesi ve větvích zpívají slavíci a datlové neúnavně bubnují na mohutné kmeny. Když má člověk štěstí, může spatřit i sluku lesní, brhlíka či dlaska tlustozobého.

Přírodní symfonie utichá, jak se blížíme ke Canterbury a krajinu pokrývají zoraná pole. Přestože zde stále můžete slyšet skřivany, jejich populace se kvůli lidské činnosti v posledních třiceti letech ztenčila na polovinu.

Poslední zatáčka, mineme univerzitu a jakýsi kostelík, utvářející obyčejnému kruhovému objezdu kulisu jako z pohádky. Pak už se cesta svažuje po rušné silnici, aby naposled protla novou železnici a skončila před majestátní Západní bránou, jedním z nejslavnějších vstupů do Canterbury. Právě odsud se před polednem třetího května roku 1830 ozývala střelba kanónů, jež uctívala historicky první rozjezd osobního parního vlaku. Dnes se zde nachází muzeum, dokumentující vývoj zbraní a výzbroje od anglické občanské války po druhou světovou. Návštěvníci mohou nahlédnout do žaláře a pro děti je nachystána autentická replika brnění, do níž se ti odvážnější mohou zkusit navléknout.

Canterburské povídky

Canterbury, město, jež mísí atmosféru dlouhých a slavných dějin s mladickým nádechem kosmopolity, proslavil hlavně Geoffrey Chaucer a jeho poutníci, kteří sem začali putovat po roce 1170, kdy byl v místní katedrále zavražděn arcibiskup Thomas Becket. Město bylo založeno v době železné a velkým zlomem v jeho historii byl rok 597. Tehdy sem přichází svatý Augustin, aby zdejší obyvatele znovu obrátil ke křesťanství, a jako sídlo volí místo, na němž v současnosti stojí jedna z nejobdivovanějších katedrál v celé Anglii. Monumentální normanský chrám, před kterým dnes lidé poklekají v úžasu stejně jako ve středověku, je však přístupný jen po zaplacení poměrně tučného vstupného. Je zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO, spolu s kostelem sv. Martina a opatstvím sv. Augustina. Avšak byť je ve městě nespočet historických památek a muzeum, ukrývající mimo jiné lokomotivu Invicta, většina návštěvníků prvně míří do Canterburských povídek, fascinující audiovizuální expozice, přibližující jak dílo Geoffrey Chaucera, tak život ve středověku. Návštěvníci se spolu se spisovatelem a poutníky vydávají z The Tabard Innu v Londýně do svatyně Tomashe Becketa v canterburské katedrále a na cestě potkávají modely postav v životní velikosti, poslouchají hudbu i zvuky středověku a seznamují se s humornou, romantickou, ale i pochmurnou stránkou lidského bytí, tak, jak jej právě Chaucer vystihl nejlépe.

Tam, odkud kdysi vyjížděla parní lokomotiva táhnoucí první železniční pasažéry, dnes cestu končíme. Nejstarší železnice však paradoxně prosperovala spíš díky nákladní dopravě, za druhé světové války byla využívána k zásobování přístavu a definitivně ji uzavřeli roku 1952. Vstoupit do dějin jí však bylo předurčeno ještě jednou: o rok později, když jedné lednové noci silná bouřka zničila hlavní železnici na východ a Whitstable zůstal odříznutý od světa. Tehdy byla dnešní „Crab & Winkle Way“ na několik týdnů opět uvedena do provozu, aby zdejším obyvatelům zajistila živobytí a připomněla svou slavnou minulost. Dnes je však opět zapomenutá, zanedbaná v dějepisných učebnicích a schovaná kdesi v archivech. Jen ty lány polí a lesy na cestě, jsou tichými svědky velkého rekordu, jež se zde udál jednoho květnového dne roku osmnáct set třicet.