Vraždy na Karlštejně

Součástí jiné verze příběhu je nevydařené manželství. Snad mladá žena po boku svého muže strádala a to ji dohnalo k šílenství. Kateřinu z politických důvodů provdali za Bedřicha Bechyně z Lažan, jehož bratr byl tehdy nejvýznamnějším představitelem svého rodu. Právě díky němu se Kateřina jistě nejednou podívala na Karlštejn. Její švagr tam byl totiž purkrabím. Je docela možné, že alespoň některé oběti umučila krvelačná šlechtična právě zde.

Na stránkách Krvavého Karlštejna jsou dopodrobna popisovány způsoby, kterými vlivná paní své oběti trýznila. S ukrytím, respektive pohřbíváním mrtvol, si Kateřina nedělala starosti. Spisovatel líčí, jak jednu umučenou děvečku dokonce prohodila prévetem, hradním záchodkem, přímo na smetiště. Tyto příkopy, obepínající středověké pevnosti, byly plné všemožného odpadu včetně fekálií. O tom, že si tento Kateřinin čin Lev nevymyslel, nepřímo svědčí dobový záznam soudního výslechu. Šlechtičny se při něm bratr jejího manžela zastával slovy: „Kterak by paní Kateřina z Komárova děvečku nějakú zabila a ta děvečka záchodem dolův letěla, i toho jsem já nikdá neviděl, ani o tom co vím. A o žádném mordu vědom nic nejsem.“

Černá magie

Tak, jak se vědělo o řádění „Čachtické paní“, vědělo se i o krutých praktikách Kateřiny. Za své choutky se nestyděla a dávala je okázale najevo – povídá se, že když jí například kočka roztrhala krajky, nechala ji za trest stáhnout zaživa. Jako vlivná šlechtična si mohla dovolit mít mlčící pomocníky. Jistá Manda Vaňkova pak u soudu pod nátlakem přiznala: „Toho jsem svědoma, že jsme bili, paní tu byla s námi, kázala nám bíti pannu Hedviku, ubivše ji, potom ji snesli doluov. O druhé, že jsem tu bila, o nějaké Kačce, a od nich že jsme ji snesli, že jest umřela, že jsme ji zabili nahoře.“

Jména pomocníků Alžběty Báthoryové jsou černé na bílém zaznamenána v historických pramenech. S nimi byl – narozdíl od vrchní vražednice – proces vyřízen velmi rychle. Alžběta měla dokonce pletky s černou magií a nechávala si radit od čarodějnice známé pod jménem Majerníčka. Tato podivná žena, která „Čachtickou paní“ zásobila kouzelnými předměty (třeba koláčem, který měl Alžbětu ochránit u soudu) i magickými formulkami, byla za své praktiky upálena už v roce 1611. Její sadistická paní čekala na přirozenou smrt další tři roky.

Děsivé odhalení

Obě dvě šlechtičny si o dopadení koledovaly. Snad kdyby se své skutky snažily držet více v tajnosti, ochránilo by je jejich vysoké postavení docela. Ale bylo to jinak. Kateřina Bechyňová prý zamordovala čtrnáct lidí, Alžběta snad dokonce více než šest set. Báthoryové měli psychické poruchy v rodě, u některých se vyskytovaly sklony k násilnostem, krutosti a mravní zvrhlosti. Řádění „Čachtické paní“ nabralo největších obrátek po smrti jejího manžela, v roce 1604. Jako dědička obrovského majetku nechávala na své panství vodit mnoho děveček, které se nikdy neměly vrátit domů. Zprvu sem mladé ženy lákala velkolepými sliby, pak zastrašováním. Lze předpokládat, že podobně si své oběti „obstarávala“ i „Karlštejnská paní“.

Člověku zůstává rozum stát, když si spočítá, jakou dobu zůstávaly skutky vlivných vražedkyň bez povšimnutí. Kolika duševně narušeným příslušníkům vysoké šlechty mohlo podobné řádění projít, aniž by kdy bylo zapsáno do historických materiálů?! Kolik nepotrestaných zůstalo mezi těmi „nejvyššími“, na které si netroufnul nikdo?! Však sadistické praktiky jsou přisuzovány už římskému císaři Nerovi.

Avšak vraťme se na přelom 16. a 17. století. Alžběta Báthoryová mučí a zabijí mladé dívky na mnoha místech svého panství, při dlouhých cestách i přímo v kočáře. Mrtvoly nechává pohřbívat všude možně: u cest, v polích, také na hřbitovech. Jenže hlasy nešťastných rodičů, kteří se shánějí po svých ztracených dcerách, nejde utišit. Jednoho mrazivého dne roku 1610 se na příkaz panovníka paladin Thurzo konečně vydal do Čachtic, aby celý případ vyřešil. Jako první zamířil do zdejšího zámku, odkud se prý dříve často ozývaly steny a volání o pomoc. „Čachtická paní“ byla přistižena u činu.

Kateřina Bechyňová z Lažan byla předvolána k soudu díky Václavu Hájkovi z Libočan, který byl tenkrát děkanem na Karlštejně. Podle spisovatele Františka Lva si za ním chodili stěžovat prostí lidé. Vyprávěli, jak zlá paní Kateřina v útrobách hradu mučí a zabíjí své poddané. V knize Krvavý Karlštejn je Hájek vylíčen jako skvělý kronikář, kterému se zželelo lidu a zastal se ho, i když při tom riskoval své postavení. Ve skutečnosti však mohl mít i osobní motiv, třeba nevyřízené účty s někým z Bechyňů z Lažan. Ostatně tento muž nebyl zdaleka tak ctnostný, jak nám bylo do hlavy vštěpováno na škole. Za svůj život se dostal do mnoha soudních sporů, byl obviněn ze zanedbávání věřených úřadů a dokonce zpronevěr.

Podplacená svědectví

Že byly vražednice dohnány k soudu však zdaleka neznamenalo, že by byly také ihned potrestány. Byť proti Kateřině vypovědělo mnoho svědků, našli se i tací, kteří mluvili v její prospěch. Jistá Anežka například vysvětlila smrt děvečky Kačky záludnou nemocí: „Několik nedělí stonala a v tý nemoci jest umřela, tu jsem žádného bití na ní neznala ani neviděla. Já jsem u své paní, teď tomu na šestnáct let, mám na sebe paní dobrú, laskavú, tak na svú paní nevím, co praviti.“ S největší pravděpodobností byli poddaní podpláceni nebo zastrašováni, aby promluvili ve prospěch Kateřiny z Lažan. Potvrzuje to zápis výpovědi Blažka ze Svatého Pole, který se přiznal k předchozímu křivému svědectví: „Kterak jsem měl dělati, ona mne pro Pána Buoha prosila, abych na ni o těch mordích nepravil.“

Tím však snaha zmanipulovat soud zdaleka nekončila. Bechyňové se dokonce uchýlili k očerňování svědků a snad si i najali lidi, kteří by je svými výpověďmi zdiskreditovali. „Lidmila byla u nás po Matoušovi vdovú, jest své cti nezachovala, jest s nějakým ševcem přebývala,“ zaznělo u soudu. Bedřich Bechyně z Lažan zas pokazil pověst Kateřině Vítové: „Toto mi jest dobře vědomo, že majíc muže, neřádně se chovala a s cizími líhala, toho času, když jest na Pičíně byla.“

Alžběta Báthoryová se k řádnému soudu nedostala nikdy, přestože to bylo proti vůli panovníka. Chránilo ji vysoké společenské postavení, příbuzenský vztah k paladinu Thurzovi, který měl celou věc na starost, a konečně i zásluhy jejího manžela Františka Nádyšdyho v boji proti Turkům. „Čachtická paní“ nebyla sťata ani upálena, jak bylo tehdy zvykem. Paladin celou věc oddaloval tak dlouho, až se o ni přestal zajímat i panovník. Alžbětini pomocníci byli potrestáni a na vražedkyni se jakoby zapomnělo. Zemřela mezi čachtickými zdmi a byla tajně pochována, aby mezi lidmi nevypukly nepokoje. Dodnes nikdo netuší, kde leží její tělo.

Vražda ze záhrobí?

Zatímco „Čachtická paní“ v roce 1614 zemřela přirozenou smrtí, Kateřinu z Karlštejna nakonec dostihla spravedlnost. Předposlední lednový den roku 1534 je nad vražednicí vynesen rozsudek: má být svržena do věže Mihulky na Pražském hradě a vyhladověna k smrti. Tak se stalo sedmadvacátého února a následující dva týdny dělaly vražednici společnost jen krysy a hlad. „Karlštejnská paní“ zemřela patnáctého března roku 1534.

Všichni zúčastění se snažili celý případ ututlat. Vše mělo být vyřízeno tichou cestou, proto byl zvolen tak netradiční trest, který nedovoloval přihlížet širé veřejnosti. Avšak podivné události měly pokračovat i po smrti „Karlštejnské paní“. Kateřina Bechyňová zemřela v neděli a den nato byla pohřbena. Už ve středu se však za nevyjasněných okolností rozloučil se světem Vojtěch z Pernštejna, nejvyšší hofmistr, který při soudu zastupoval samotného panovníka a vynesl rozsudek. Dobový kronikář si dal obě úmrtí do souvislosti:

„Já jinak nevěřím, než že ten lítý jed té ženy a ta přílišná ukrutnost vyprejštila se jest tak, že nebylo na tom dosti, co jest jich prvé zmordovala, aby měla také sama svým hrdlem to zaplatiti, a umrúci sama jiných nemordovati; ale že tím jedem lítým ukrutenství svého nakazila jest a o život připravila toho ctného pána, kterejž jest toho soudu a té pře po králi nejvyšší soudce byl. A pro velikú nepravost její, té ženy, že umírajíc nemohla jest sama umříti, aby s sebú nepotáhla někoho; nemohla-li jest kolika osob, což by jich byla, živa jsúci, kdyby byla v toto osidlo neupadla, o hrdlo připravila, s sebú pojíti, i podmanila toho jednoho, ježto dobře za ty všecky mohl se hoditi múdrostí, rozumem, urozením, slávú i bohatstvím, neb zdálo se jí za dosti, když se nad tím jediným pomstí, tak jako, kdyby živa jsúci sto lidí zmordovala prostých.“

Celý případ měl nepříjemnou dohru ještě pro Václava Hájka z Libočan. Několik měsíců po Kateřinině odsouzení byl zažalován Janem Bechyněm kvůli několika straším prohřeškům. Pomsta se vlivnému šlechtici podařila: Hájka vezli k soudu do Prahy jako nejposlednějšího zločince – přivázaného zespod na koni. Nakonec byl usvědčen z krádeže klenotů a zvonce z hradní kaple a zbaven vysokého úřadu. Tak se – snad už naposled – pomstila „Karlštejnská paní“ ze záhrobí…