Severočeské městečko Benešov nad Ploučnicí je jako vystřižené z pohádkové knihy. Starobylé domy obklopují náměstí, šplhají se do zaleněných kopců a uhýbají před majestátným dvouzámčím, které sem láká nemálo turistů. Zdá se, jako by tu kamennou dlažbu rozeznívalo cinkání podkov, vzduchem se chvělo koňské ržání a hnosnými komnatami zněly tlumené hovory šlechtičen.

Chceme-li se vrátit do doby, kdy se Benešov nad Ploučnicí těšil největší slávě, musíme se přenést do 16. století, kdy zdejší panství patřilo rodu Salhausenů, který k nám přišel z Míšně roku 1515. Celé dlouhé staletí Benešov vzkvétal a žil stavební aktivitou.

Šlechtická sídla se zde zdvihla za Bedřicha ze Salhausenu, na jehož památku dodnes zdobí městský kostel pohřební kaple s pozoruhodnými náhrobky. V letech 1522 až 1543 ozdobil Benešov Horní zámek. Ten byl vystavěn v pozdně gotickém slohu, nicméně jeho východní a západní průčelí získala po roce 1571, kdy město postihl rozsáhlý požár, renesanční štíty. Ty jsou spolu s dalšími architektonickými prvky příkladem „saské renesance“, typické pro Benešovsko, Českokamenicko, Děčínsko a Ústecko.

Uběhlo pár let a Bedřich se dal do stavby zámku pro svého syna Jana. Tak byl roku 1544 dokončen Dolní zámek, v němž se prolíná gtika s renesancí. Později přistavěné Wolfovo křídlo, soukromý palác Wolfa ze Salhausenu, bratra Janova, je renesanční, přestože silný gotizující vliv nezapře.

Za pánů ze Salhausenu byl Benešov nad Ploučnicí jednotný. Později si však zámky rozdělili různí majitelé a význam města jako šlechtického sídla upadl. Thunové a Claryové, kteří stavby získali, zůsávali na svých honosnějších sídlech – v Děčíně, Klášterci nad Orlicí a Teplicích. Benešovské zámky šlechtě sloužily jako letní sídla a později je už jen obývali vrchnostenští úředníci se zaměstnanci. Mohlo by se zdát, že objekty chátraly. Jenže všechno zlé je k něčemu dobré. A tak díky tomu, že zámecký komplex unikl zostřené pozornosti mocných a bohatých šlechticů, zachoval se prakticky tak, jak spatřil světlo světa v 16. století – bez módních úprav a dobových přestaveb.

Zámecká expozice

Expozice benešovských zámků je rozdělena do dvou částí. V mladším Dolním zámku z let 1540 až 1544 mohou návštěvníci shlédnout stálou výstavu „Život drobné šlechty“. Expozice dokumentuje život drobné šlechty na panském sídle; uvidíme dobový nábytek, porcelán, zbraně, obrazy a grafiky. Ve Wolfově domu se pořádají výstavy zajímavých technik uměleckého řemesla Dálného východu, např. čínského a japonského emailérství či dálněvýchodních laků.

Starší Horní zámek z let 1522 až 1524 (přestavěný roku 1543) se díky restaátorům opět může chlubit malovanými stropy a dekorativní malířskou výzdobou interiérů. Na sezónu se chystá expozice uměleckých a uměleckořemeslných děl z 16. a 17. století, pro kterou se použije sbírek Památkového úřadu Ústí nad Labem.

Ploučnická vyhlídka

Chcete-li si vychutnat pohled na Ploučnici, vinoucí se mezi zalesněnými kopci, a malebný Benešov, který řeka drží ve svém náručí, vystoupejte kousek za město na Ploučnickou vyhlídku. Atypická stavba, připomínající spíš altán než klasickou rozhlednu, má červnou střechu s bání, na níž vede schodiště se zábradlím. Vyhlídka zde stanula před více než sto lety, ale znovu zpřístupněná byla až roku 1994. Altán je vysoký 10 metrů a leží v nadmoké výšce 220 metrů. Od železničního přejezdu vás k němu zavede turistická značka.

Pověst o smutné neznámé

Bylo nebylo. Kdysi dávno, když ještě benešovské zámky obývala šlechta, prostí rolníci obdělávali okolní pole a měšťané den co den od úsvitu do setmění pracovali, aby si vydělali na trochu chleba a číši mléka, žila v Benešově smutná dívenka. Každičký čloěk měl tenkrát život tvrdý, ale nic toho nelitoval a užíval ho plnými doušky. Večer, když se setmělo, scházeli se Benešovští v hospodách, vesele hlaholili, pili, vyprávěli a pili a přitom nezáleželo, zda se venku stromy prohýbaly pod trsy plných jablek, zámecké střechy pokrýval sních, v lesích pučely první sněženky, nebo vzduch čeřil horký letní vánek. Ať tak jak tak, bezejmená dívenka sedávala ve své světnici, ani svíčku nezapálila, a neskutečně smutně pohlížela do oken, až se jí slané slzy rozkutálely po tvářích do klína.

Benešovští toho o mlčenlivé dívce mnoho nevěděli. Jednoho dne se s pláčem ocitla ve městě, ani lova nepromluvila, jen usedavě naříkala a chvěla se zimou. Ale že to bylo děvče krásné, s očima zářícíma jako slunce a dlouhými plavými vlasy jako otepi sena, našli mu skrovný příbytek a za výpomoc v domácnosti jej tam nechali pobývat. Ostatně Neznámá, jak začal později každý dívce říkat, se ukázala jako pracovitá, pilná a šikovná hospodyňka. A že měla milou tvář a jiskru v oku, snažil se ji každý potěšit, jak uměl. Dívka však nikomu neodpovídala, smutně zírala do dáli a když se s ní někdo snažil promluvit, vyplašeně utekla.

Až jednoho dne získal benešovský zámek nový pán. Mladík to byl od ohledu milý a pěkný, přijel do města na statném koni a hned se sháněl, aby si své šlechtické sídlo prohlédl. Když však na lavičce před protým domkem spatřil Neznámou, jeho touha po honosn stavbě jako by zmizela mávnutím proutku. Na pvní pohled se do dívky zamiloval a že to byla láska čitá a nevypočítavá, přistoupil k ní pomalu a s bázní, jako když chce chuďas oslovit princeznu. Neznámá neutekla. Zůtali tam spolu sedět až do západu slunce, dívka poslouchala, co jí mladík povídal o koních a rhitektuře a svém panství, tu a tam se usmála, tu a tam zamračila a nakonec přijala pozvání na příští den do zámku.

Tenkrát byl první máj, stromy se obalily růžovými a smetanovými kvítky a celý Benešov prosycovala svěží vůně. Neznámá čekala na svého pána pod rozkvetlou jabloní, v protých šatečkách a s mašlí ve vlasech. Nikdo ji tak krásnou dříve nespatřil, s červenavým úsměvem a dolíčky ve tvářích. Není divu, že jak mladík svou vyvolenou uviděl, neudržel se a vtiskl jí na rty polibek. A tehdy děvče poprvé promluvilo: „Ach, děkuji ti, můj zachránče. To zlá macecha mě vyhnala z domu a zaklela, abych nemohla promluvit a pocítit štěstí. Jediné, co mě mohlo zachránit, byl polibek z opětované, čisté lásky.“ Zatvářila se tajemně a dodala: „A ten jsem teď dostala.“

I byla svatba a žili spolu šťastně až do smrti. Ještě jejich vnoučata prý rok co rok chodívala na prvního máje k oné jabloni a děkovala Bohu za to, jaké štěstí připravil jejich prarodičům. Kdoví, vydáte-li se do Benešova nad Ploučnicí ve správný čas, třeba tam tu kvetoucí jabloň spatříte i dnes.