Lenka Klicperová, šéfredaktorka našeho nejznámějšího geografického magazínu Lidé a Země, není novinářka pro nic za nic. „Teoreticky by má práce měla spočívat v řízení týmu externistů,“ říká, „ale mně přišlo líto mít na starost časopis o cestování a sama sedět v kanceláři.“ A tak se vydala do světa – a objevila tolik chudoby a nespravedlnosti, že jí to nedalo, aby nezačala pomáhat.

„Když jsem jela do Afriky poprvé, to bylo v roce 2006 do Angoly, bála jsem se, že nebudu moct unést všechnu tu bídu, které je tam tolik,“ přiznává novinářka a fotografka, „ale zvládla jsem to a teď si při práci dokážu udržet odstup a emoce na uzdě. Foťák je možná takový filtr – soustředím se na to, abych udělala dobrý snímek, místo toho, abych brečela nad osudem tisíců sirotků. Tím bych jim stejně nepomohla. Snažím pomoct tím, že přináším svědectví, které pak lidi motivuje k pomoci.“

Práce Lenky Klicperová není pro ufňukané „barbíny“. „Někdy jsou podmínky vážně strašné,“ vypráví dobrodružka, která mimo jiné procestovala divoké země jako Etiopii, Kongo, Namibii, Nigérii či Mali. Veškerou hygienu zabezpečují vlhčené ubrousky a když se něco stane, nikdo vám nepomůže. „Pro mě se k tomu přidává to, že pro domorodce jsem obrovská atrakce. Bělocha čas od času vidí, ale ženu s dlouhými blonďatými vlasy? To teda ne!“ Najít ve třetím světě opravdové přátele navíc také není jednoduché. „Většina Afričanů vás prostě vnímá jako bohaté bělochy. Tváří se jako nejlepší kamarádi, ale většinou jim jde o osobní prospěch,“ vypráví Klicperová. Ostatně stačí se na černý kontinent vypravit a nemůžete se divit! Rozdíl mezi naším bohatstvím a jejich chudobou se nedá popsat slovy. „Jsem opatrná a držím si odstup,“ přiznává novinářka, ale hned dodává: „To však neznamená, že bych s tamními lidmi neměla příjemný vztah! Je to o vzájemné spolupráci – za přátelství považuji něco trošku jiného.“

Klicperová jezdí do Afriky několikrát ročně a výsledkem jejích cest je řada multimediálních projektů. Vydává články, natáčí filmy, fotografuje, pořádá výstavy, besedy a přednášky. Věnuje se nejpalčivějším problémům černého kontinentu a šíří poselství po Česku, které motivuje k zájmu a pomoci. „S kolegyní Olgou Šilhovou jsme založily občanské sdružení Femisphera, které se snaží dokumentovat život žen ve třetím světě. Z Konga vznikla výstavní série Ženy z Bunyakri, v Keni jsme zkoumaly problém ženské obřízky,“ vypráví cestovatelka, „teď se nám podařilo od sponzorů získat první docela zajímavou částku, tak přemýšlíme o konkrétních projektech přímo na místě. Doteď bylo naším cílem informovat lidi, aby mohli pomáhat a věděli kde a proč je to potřeba.“ Nyní se zdá, že dojde i na přímou pomoc domorodcům. Držme palce!

Chcete pomoct? Více na www.femisphera.com.