Pouštní koráby a věrní společníci

Velbloud jednohrbý (Camelus dromedarius) má charakteristickou siluetu – jediný hrb, dlouhý prohnutý krk, mozoly na předních a zadních nohách. Váží 300 až 500 kg a denně spořádá 10 až 20 kg čerstvých rostlin. Hledáním potravy obvykle stráví 8 až 12 hodin denně. Dokáže vydržet dlouho bez vody, avšak když už na ni narazí, vypije naráz úctyhodných 130 litrů.

Už od mateřské školky si toto zvíře spojujeme s pouští. Velbloudova fyziologie ho předurčuje k životu v drsných podmínkách. Dlouhé řasy chrání před pískem, hustá srst ochlazuje ve dne a zahřívá v noci, mozoly slouží k ochraně míst, o něž se zvíře při odpočinku opírá, a hrb je zásobárnou energie. Dromedár je nesmírně odolný vůči dehydrataci. Může pozbýt 20 % vody obsažené v těle, aniž by pocítil nějaké fyzické potíže, zatímco člověk při ztrátě 10% silně trpí a 12 % znamená jistou smrt.

Dnes žije na zemi 17 milionů velbloudů, z nichž se ve volné přírodě drží jen několik set kusů. Většinu najdeme v Africe, asi 20 % v Asii. Jen v Somálsku a Súdánu se vyskytuje více než polovina všech velbloudů, přitom jsou však tato zvířata ve všech zmíněných oblastech domestikována. Jediné společenství divoce žijících dromedárů bychom našli v Austrálii, kam byli vysazeni v 19. století baličskými velbloudáři.

V pouštním ekosystému hraje velbloud jedinečnou úlohu, protože umožňuje tamnějším kmenům rychle se přemisťovat při hledání nových pastvin pro ovce a kozy. Unese až 150 kg, tak se užívá k přepravě nářadí, stanů, lidí i menších domácích zvířat. Dává maso a mléko. Z jeho srsti se vyrábí oděvy, koberce a stany, ačkoli kožešina velblouda dvouhrbého je několikanásobně žádanější.

Život v poušti

Kolem desáté dopoledne vyrážíme do pouště. Všechna naše zavazadla jsou připevněna k velbloudům, na ně přijdou tenké matrace a deky. Někteří statnější jedinci táhnou ve velkých pytlích desítky lahví s vodou. Nasedáme.

Obrovská poušť, rozprostírající se od břehů Atlantiku až po Rudé moře, což představuje vzdálenost zhruba 4 800 km, zabírá zhruba pětinu rozlohy Afrického kontinentu, tedy 8,4 milionů km2. Byla pojmenována podle arabského slova „Sahra“, tedy „pustina“ a dnes je rozdělena mezi mnoho zemí. Všude na světě je známá jako Sahara. V nekonečnu písku (erg), suchých horských štítů (hamada) a štěrku či oblázků (reg) nalezlo v minulosti smrt nemálo badatelů. Povrch nechráněný vegetací je zde v poledních hodinách rozpálen místy až na 95 ºC, zato k večeru se prudce ochlazuje a v noci klesá teplota k bodu mrazu. Ostrý vítr se prohání nad dunami a ve velkých závějích vyzdvihává prachový písek do výše. Je zde horko a sucho, takže pot se ihned vypařuje a člověku zbývá jen neúprosná, neutěšitelná žízeň.

Přesto se však Sahara stala domovem několika málo kočovných kmenů, především známých beduínů, nomádů a tuaregů. Jejich životy jsou pro nás nepochopitelné. Křižují v karavanách s velbloudy a koňmi vyprahlým nekonečnem a dopravují zboží nebo v oázách pasou kozy a ovce. Takový boj o život se už dnes ale v jižním Tunisku nesvádí. Velbloudáři se do pouště vydávají na denní až týdenní výpravy s turisty, kteří jednak dobře platí a také jim umožňují udržet si tradiční způsob života. V dnešní době se beduín uživí v Súdánu, snad Alžírsku. Tuniská vláda i podnikatelé již znají rychlejší způsob přepravy.

Dny v poušti se od zaběhnutého evropského stereotypu značně lišily. Ráno jsme se probouzeli s východem slunce, ale první hlavy vykoukly ze spacáků většinou až kolem osmé. Narozdíl od nás Arabové zapalovali oheň už za rozbřesku. Ti čistotnější Češi se vydali za duny na tradiční ranní hygienu, ostatní s nevyčištěnými zuby spořádali snídani. Kolem desáté již byli velbloudi shromáždění u „tábora“, naskládali jsme na ně zavazadla a vyjeli. Polední přestávka byla dlouhá. Na člověka, zvyklého s přehledem zvládat stres a spěch, až moc. První den jsme byli nervózní – Kdy už pojedeme? Poslední den se nám nechtělo. Spolu s beduíny jsme na zádech leželi v dunách a sledovali blankytně modrou oblohu. Je zvláštní, že ani nevím, nad čím jsem celou tu dobu přemýšlela. Ve čtyři se vyráželo na odpolední pochod, který trval asi dvě hodiny. Potom byl čas nasbírat dříví a rozdělat oheň do doby, než se setmí. Matrace jsme si urovnali do písku, navlékli teplý svetr a po večeři usnuli za poslechu arabských písní. Tady jsem plně pochopila, co znamená, že v jednoduchosti je krása.

Beduínský jídelníček

Ve stravování nekompromisně vede „chobz“, tedy chléb. Jeho příprava je velmi jednoduchá, a proto se hodí i do místních podmínek. Ve velkém železném lavoru smíchal Hedi (jeden z pětičlenné skupiny beduínů) hladkou mouku s trochu vody a umě ji hnětl dobrých dvacet minut. Potom z veliké koule vytvořil placku (to zabralo další čtvrthodinku), která se položila do popela a zahrabala tak, až nebyla vidět. Po propečení se, celá černá, vyndala na jedno z čistších prostěradel, oklepala od popela a rozlámala na kousky velké asi jako naše krajíce chleba. Nám zhýčkaným ke chlebu podávali fíkovou marmeládu, tavený sýr, chalvu a ovoce. Nomádi si jej máčeli v husté směsi z olivového oleje a harisy, zdejšího nesmírně ostrého koření.

V době oběda ubíjí rozžhavené slunce a v teplotách kolem 32 ºC nemá nikdo chuť na syté jídlo. Buď se ke chlebu uvařila „čorba“, ostřejší rajská polévka se zeleninou, nebo jsme si pochutnali na salátu. Ačkoli zde tradičně vaří muži, dovolili mi jednou asistovat. Nakrájené zelí, mrkev, paprika, rajčata, okurky, trocha oliv a dvě konzervy tuňáka. Normální zelenina, ale tady chutná všechno jinak.

Skutečná hostina začala po soumraku. Podával se kuskus – arabské „těstoviny“ s omáčkou ze zeleniny a jehněčího masa. Porce byly veliké a málokomu se je podařilo spořádat. Aspoň si na své přišli velbloudi, kteří toho kromě několika větviček z oschlých keříků přes den moc nepozřeli.

Návrat nebyl jednoduchý. Zvykat si zase na sprchu a nádobí. Na druhou stranu jsme všichni vděční za naši milovanou civilizovanou Evropu. Ale vrátíme se.