V Zahedánu se nás hned na letišti ujímá mladý pár. Vezou nás do hotelu a další den ráno přicházejí pozdravit a nabídnout další pomoc. Než si stačíme připadat trapně, že nemáme co nabídnout na oplátku, zaujme naši pozorost závažnější problém. Nemáme pasy! Z recepce hotelu si je vyzvedla policie – prý je třeba prověřit, co jsme zač a co tu chceme dělat. Počáteční hysterii vystřídá chladná rozvaha a vyrážíme doklady hledat. Na dnešek máme naplánovanou cestu na Kuhe Taftan, nedalekou horu sopečného původu, a abychom to stihli, je třeba co nevidět vyrazit.

„Pakistan terorist!“ opakuje řidič už poněkolikáté, ukazuje na nedaleké hory a já začínám mít strach. Pasy jsme zpět získali poměrně jednoduše – vlastně nekontrolovali nás v tom smyslu, že bychom měli „něco provést“, ale místní policie má zájem o naši bezpečnost. Sehnali jsme řidiče, který nás zaveze k úpatí hory, jenže zahedánská policie ho kvůli nám chce prověřit. Aby se po celém světě hlásilo, že skupina Čechů zemřela při teroristickém útoku v Íránu, rozhodně není v zájmu státu. A tak víc než hodinu čekáme při výjezdu z města v armádním stanu; vojáci nám dali napít, ale fotit je přísně zakázáno. Místní mezi barikádami z pneumatik projíždějí poměrně snadno, ostatní – jakkoli „podezřelí“ – jsou podrobeni kontrole. Není divu, nesouhlasit s terorismem nestačí; fanatici, hlavně pákistánští islámští fundamentalisté, se v nedalekých horách vážně vyskytují.

Včera jsme vyslehli historku, kterak teroristé, převlečeni za policii, staví autobusy a auta s cizinci a všechny do jednoho bez milosti postřílí. Muž, který nám to lámanou angličtinou vyprávěl, se na své krajany rozčiloval a ubezpečil nás, že s tím zde nikdo nesouhlasí. Podle toho, jakou dobrotu jsme tu poznali za jediný den, nepochybuji, že teroristické myšlenky má jen nepatrný zlomek muslimů. Niméně to mi nebrání, abych se po cestě netřásla strachy. Doprovází nás terénní auto, na jehož korbě sedí ozbrojení vousatí Íránci v turbanech – příslušníci policie, kteří nás mají chránit. Jde z nich strach. A co teprve, když pokynou, abychom zastavili, protože přijíždí jiné policejní auto!

Konec dobrý, všechno dobré… říká se. My cestu přežili bez problémů a i když z majestátní hory Kuhe Taftan vylezli jen kousek, byly jsme nadšeni. Výhled na sopečný kužel, ze kterého se zdvhá dým je stejně fascinující jako pohled na kteroukoli světovou stranu. Pusté a přece úžasné hory stíní obzor a jen tu a tam jejich suché, strmé stráně ozdobí keřík – mimochodem, většinou růžová mandloň. Až mě zamrzí, že Balučistán opouštíme tak brzy.

Persepolis – historická perla Persie

Bájné město Persepolis začal stavět perský král Darius I. v roce 512 před Kristem. Stavbu pojal velkolepě a její větší část také za svého života dokončil. Persepolis, tedy „perské město“, se stalo centrem rozsáhlé říše, kterou spravovali jeho potomci dalších dvě stě let. Persepolis se dá přeložit také jako „zničené město“. O to se postaral roku 331 před Kristem Alexandr Veliký, když spolu s armádou vojáků vyplenil nejkrásnější centrum Perské říše jako odplatu za zničení Athén Xerxesem I. v době řecko-perských válek. Kdo ví, jak to tenkrát bylo; historikové se nemohou shodnout, zda šlo o úmysl nebo pouhou euforii v opilosti. Tak jako tak, Persepolis bylo srovnáno se zemí a dodneška se zachoval jen zlomek někdejší krásy.

Všechny paláce byly vystavěny z vápence, stropy zdobil červený libanonský cedr a zdi krylo jemné hedvábí. Kameny na sebe byly kladeny bez malty a spoje tvořily železné svorníky, zalité olovem. Persepolis bylo výsledkem syntézy tří stavebních kultur: mezopotámské, řecké a egyptské. Obrázek o tom, jak kdysi toto bájné město vypadalo, si můžete udělat při návštěvě místního muzea, zrekonstruovaného v zadní části Persepolis mezi ruinami harému, poradního sálu a pokladnice. Milovníky kultury možná zklame nápor zdejších školních zájezdů, fotografy naopak děti, snažící se dostat před každý objektiv, potěší.

Zajímavé je, že Persepolis nebylo pro panstvo vystavěno na „bedrech otroků“. Za egyptskými památkami, které svět tak obdivuje, totiž stojí práce mnoha lidí bez majetku a prostředků, jejichž jména jsou dávno zapomenuta, vědělo-li se o nich vůbec někdy. Na stavbě perského města se podíleli placení dělníci, kteří dostávali buď přímo mzdu nebo naturální odměny. Snad právě díky této motivaci se jim práce tak povedla! Na královských palácích si dali obzvlášť záležet – barevné zdi byly vykládány zlatem a diamanty; což paradoxně nakonec ocenil i dobyvatel Alexandr. Dokladem o práci těchto lidí je nález třiceti tisíc desek s nápisy. Za padesát let jich sice byla většina zničena, ale ty, které se dochovaly, jsou nejstaršími výplatními páskami na světě, tedy skutečnou archeologickou raritou.

Návštěvníky jistě příjemně překvapí vstupné, v přepočtu asi dvacet korun. Projdete se Sálem národů, Palácem sta sloupů, palácem Apadana a paláci panovníků Dareia a Xerxese, či přesněji tím, co z nich zbylo. A budete spolu se stovkami dalších návštěvníků nadšeni!

Dezful aneb jak jsme potkali Hamida

Poslední zastávka přinesla největší překvapení. Pohoří Zagros stálo za propocená trička a puchýře na nohou. Modré drobné kvítky straček v kontrastu s růžovými oleandry vytvořily krajinu snů a člověk si připadal jako v jarní zahradě, kde namísto plotů postavil Bůh (?) donekonečna ráj. Když teď na tamní krajinu vzpomínám a snažím se ji postihnout slovy, jeví se mi jako kýč. Ale tam bylo krásně. Mezi lidmi, vycházejícími z mešity s modrou kupolí, umě zakomponované do lánů polí, jsme potkali Hámida. Člověka, který mě zase přesvědčil, že lidská dobrota a nezištnost stále existuje.

„Hallo, hallo,“ tak to všechno začalo. My unavení a otrávení celodenním výstupem, on svěží a čerstvý; právě povstával od odpolední modlitby. „Can I help you?“ vysoukal ze sebe za chvíli a ačkoli mu angličtina dělala zjevně potíže, nevzdával se. Nakonec jsme spolu strávili celý příští den a po večeři téměř zamáčkli slzu. Říká se, že stačí den na to si někoho zamilovat, ale nestačí celý život na něj zapomenout.

Modlil se pětkrát denně, roky šetřil na výlet do Mekky, almužnu dával i těm, kteří ji nepotřebovali. Vozil nás zadarmo a když jsme se nemohli dorozumět, vytáhl anglicko-perskou konverzaci. A pak nás „jen tak“ pozval domů, na večeři. Lidi, co neznal a nemohl znát – nás, kteří se na první pohled podobáme těm, kteří vyhrožují z televize, že s tím „prokletým islámem“zatočí.

Mohammad Chátamí, bývalý prezident íránské islámské republiky, vyhlásil rok 2001 rokem dialogu. Chtěl poukázat na to, že světy Západu a Východu jsou dnes konfrontovány tak ostře a s takovými předsudky, že je diplomacie nezbytná. Chtěl nám ukázat hodnoty islámského světa a na oplátku tolerantně poslouchat ty naše. A jak to vypadá teď…?

Fotogalerie Írán 2006  – aneb to málo, co jsme z Íránu viděli, v obrazech