Na nějakou dobu jste se stal režisérem armádního filmu? Co vás opět a napořád dovedlo k fotografii?

Jako režisér jsem fotit nepřestal. Naopak, fotil jsem čím dál tím víc – už kvůli tomu, že do toho se nemíchala politika. Navíc jsem celkem individualista a film je výsledkem práce týmu. Když fotím, za všechno ručím sám a to se mi líbí.

Začínal jsem v reklamě a to mě občas pochopitelně štvalo. Ale vždycky jsem si něco našel, pokaždé jsem se snažil najít ono výtvarno. Může být totiž kdekoli, jde o to se dívat. Čím dál tím víc jsem se snoval vlastní tvorbě a dneska už prakticky ni jiného nedělám.

Co fotíte?

Když bych měl vyjmenovat motivy, které mě zajímají a kterým se vlastně věnuji pořád, tak: krajina, architektura, akt.

Konečně jste mi nahrál a dostáváme se k cestování ;) Když chce člověk fotit krajinu a architekturu, tak to k tomu patří, ne?

Když jsem dělal reklamu, často jsem jezdil do Rakouska a tam si sám pro sebe fotil přírodu. Nějak programověji jsem se krajině začal věnovat v roce 1997 a tehdy jsem začal za fotografiemi vycestovávat.

Neřeknu vám, kolik jsem navštívil zemí – jestli jich bylo osmdesát nebo sto; nikdy jsem to nepočítal. Byl jsem na všech kontinentech kromě těch studených a všude mě zajímaly výtvarné aspekty zemského povrchu. Také jsem navštívil spoustu ostrovů: voda, písek – to se dá dobře stylizovat.

Co z toho toulání se po světě vzešlo?

Nejvíc jsem cestoval v letech 1997 až 2004. Z vybraných fotografií, které jsem za těch sedm let nafotil, vznikl cyklus Země. Prví větší výstava byla v roce 2000. O čtyři roky později jsem měl v pražském Mánesu finální výstavu Krajiny 1997 – 2004. Snímky z cyklu Země byly vystaveny také v Hamburku, Bruselu a Moskvě.

Vyšly dvě knihy. Se stejným názvem (Země, pozn. autorky), ale jiným obsahem. Zatímco ta první byla laděna alespoň trochu cestopisně (každý snímek je komentován několika slovy o tom, kde a jak vznikl), druhá je čistá fotografická monografie. Mám tam sice napsané, odkud ta která fotka je, ale prakticky to nemá význam.

Jak cestuje fotograf? Neříkejte mi, že když jste na druhé půlce světa, dokážete od rána do večera pracovat?

Celý den nefotím, to je pravda. Ani by to pořádně nešlo; v naprosté většině případů vznikají dobré snímky krajiny jen ráno a večer, kdy slunce vytváří to správné osvětlení.

Na druhou stranu na focení od rána do večera myslím :) Jezdil jsem na vytypovaná, fotogenická místa, o kterých jsem buď četl nebo se dozvěděl od známých. Právě tam vzniklo 50 % vybraných fotek. Zbytek jsem udělal náhodně: fotil jsem třeba keř v Irsku nebo na Islandu asi dva čtvereční metry bahna u cesty. Jsou to banální motivy, teoreticky by se daly najít za Prahou, ale jak říkám: focení České republiky si nechávám na důchod. Na fotkách mě zajímala barevnost, hra světla, ne kde to zrovna je.

Přece mi nechcete tvrdit, že jste projel celý svět pohroužen do fotografické euforie a ani se vás to nedotklo?

Abych vůbec něco vyfotil, musel jsem si dát zásadu: nikdy nebudu víc než den na stejném místě. Také jsem to dodržoval a tím pádem neměl na nic moc čas. Ráno se fotilo, přes den, kdy slunce pálí svrchu, jsme se přesouvali (někdy až 800 km) a večer zase focení. Lidé si myslí bůhví jak jsem necestoval! Ano, viděl jsem toho hodně a byl jsem na spoustě míst, ale vždy poměrně krátce. Nikdy jsem nevyjížděl na víc než dva tři týdny.

Přirozeně jsem při „putování za fotkami“ nebyl slepý. Cestování mění pohled na svět. Člověk si uvědomí, jak si žijeme a začne mu docházet, že právě proto se chováme tak, jak se chováme. Tisíce kilometrů odsud mají lidi jiné problémy než jaký soused má lepší auto a jak zkombinovat hypotéku a dovolenou. Lidé, kteří musí čelit závažnějším problémům (třeba mají za domem sopku), jsou mnohem soudržnější.

Čím víc svět poznávám, tím víc mám pocit, že je to jenom tak trochu, „drápkem“.

Děkuji za rozhovor a hodně štěstí do dalších cest i fotografických projektů!