Kostel kam se podíváš

Byť je Užupis patrně to neúžasnější a nejexotičtější, co jsme ve Vilniusu viděli, uznávám, že ne každý musí mít na věc stejný názor. Bohémská republika jistě ne nadarmo leží mimo hlavní turistické trasy, které křižují davy historie-milovných turistů, jež přišli do Vilniusu nasávat atmosféru dávno minulého baroka. Staré město je – s řadou historických domů, kamennými náměstíčky, spletitým systémem univerzitních budov, mezi nimiž se nachází dvanáct nádvoří, a nepřeberným množstvím stylových kaváren a restaurací, obchůdků se suvenýry, galeriemi a muzei – úchvatné. Nad lidským mraveništěm se tyčí stavby, jež si zaslouží největší pozornost – monumentální kostely.

Ve Vilniusu jsou svatostánky zasvěcené sv. Michalovi, sv. Duchu, sv. Tereze, sv. Kateřině, sv. Mikuláši a dalším. Patrně nejobdivuhodnější je stavba kostela sv. Anny, která je se svými oblouky a věžičkami jednou z nejhezčích ukázek litevské gotické architektury. Kostel, sestavený z více než tří desítek různých druhů červených cihel, stojí na svém místě od 16. století. Padnete-li před jeho majestátem na kolena, nebudete zdaleka jediní. Povídá se, že samotný Napoleon byl z kostela tak unešený, že projevil přání odnést si ho na dlani s sebou do Paříže.

Po stopách baltského zlata

Mluví-li se v Pobaltí o „zlatě“ v přeneseném slova smyslu, nejedná se o pivo. Místní mají na mysli jantar, tedy zkamenělou pryskyřici, která zde vznikla před několika desítkami milionů let. Lidé si tyto zářící a blyštivé „kameny“ brzy oblíbili. Zpočátku je využívali jako palivo a ve středověku s nimi začali platit. Netrvalo dlouho a zlatavým hroudám byla přiřknuta magická moc.

V dnešním Vilniusu (ostatně jako kdekoliv v Pobaltí) narazíte na více či méně pravý jantar na každém kroku. V pouličních stáncích nabízejí sympatické bábušky vedle tradičního pleteného zboží náramky, náušnice, přívěsky a náhrdelníky z jantaru. Za dalšími pultíky, přeplněnými tabatěrkami, vykládanými pryskyřicovým „zlatem“, sedí odměření muži středních let. A ve větru cinkají malé lesklé kamínky, jakoby k nákupu hrál tichounký orchestr. Jantar je v Pobaltí tradičním zbožím. Přitom zdejší „jantarová stezka“ vznikla až v 19. století. Většina dnešního zde prodávaného jantaru pochází z Kalingradské oblasti Ruska.

Ve Vilniusu nemusíte jantar kupovat, abyste si ho zamilovali. Na prohlídku ve stylu Jurského parku láká místní galerie. Z každé druhé vitríny na vás kouká pravěký hmyz, navždy „zatavený“ ve zlatavou pryskyřici. Když průvodce zhasne světla a kameny se rozzáří pod světelnou palbou ostrých reflektorů, člověku se tají dech…

Je libo zázrak?

„Tak co, líbí?“ zeptá se Jana docela prostě na můj názor na litevské hlavní město. Rozhlédnu se po historických domcích, útulných kavárnách a stylových restaurací – až skoro zapomenu na chátrající panelové domy na předměstí. „Co víc si přát!“ odpovím nakonec a hned se zamyslím. Samozřejmě, dlouhověkost pro milovanou babičku, zdraví pro celou rodinu, vyhrát milion ve sportce a světový mír.

Zdá se, jako by mi Jana četla myšlenky. Vydáváme se na Katedros aikšté, tedy „Náměstí s katedrálou“. Místo, na kterém se ještě v 19. století konaly trhy, je dnes stále hlavním místem setkání všech Litevců. Bábušky poklimbávají na lavičkách; rodinky s dětmi se prochází po zeleni, jež plac lemuje; místní mládež zkouší na dlaždičkách ty nejvíc „cool“ triky na skateboardu. My se sem vydaly hledat štěstí. Na náměstí leží kachle, označená nápisem stebuklas, tedy „zázrak“. Označuje místo, na němž končil lidský řetěz, utvořený v roce 1989 na protest proti sovětské okupaci. Z Vilniusu vedl až do estonského Talinu.

Povídá se, že stanete-li na této dlaždici a otočíte se na ní ve směru hodinových ručiček, vyplní se vám přání. Má to jediný háček. Nenápadnou dlaždici musíte na neuvěřitelně rozlehlém náměstí sami najít. Pokud vás k ní někdo dovede, pozbude svou magickou moc. Tak hodně štěstí… nám to trvalo přes hodinu!