3. května 1830. Z komínu vybafne obláček dýmu. Zvony canterburské
katedrály oslavně zvoní a parní lokomotiva Invicta se vydává na cestu do
Whitstablu. Někdejší trasu první železnice na světě dnes kopíruje
cyklostezka.
Zatímco učebnice dějepisu bez ostychu tvrdí, že první železnice světa
spojovala Liverpool a Manchester, skutečný primát drží trasa nacházející
se o něco jižněji, avšak stále na britských ostrovech. Po cestě mezi
městy Canterbury a Whitstable, která je dnes na počest slávy zdejších
mořských plodů pojmenována „Crab & Winkle Way“, jela první parní
lokomotiva táhnoucí osobní vlak už o čtyři měsíce dříve. Tato
železnice si však u pasažérů velkou oblibu nevysloužila a prodělečná
nakonec nebyla jen díky nákladní dopravě.
Přidušení v tunelu
„Když vlak dosáhl půlky tunelu, bylo mi z výparů tak zle, až bych
byl přísahal, že kdyby byla cesta dvojnásobná, nevyvázl bych z ní
živý,“ popisuje projížďku po nejstarší železnici světa jeden
z pasažérů, jež ji absolvoval po znovuotevření v roce 1846.
„Představa, že bych měl tímhle hrůzným zážitkem projít ještě jednou
na zpáteční cestě mě donutila k tomu vrátit se pěšky. Projíždění
tunelů dává lidem se sklony ke klaustrofobii zabrat běžně, ale takový
horor jako bylo tohle, jsem si dodnes ani nedokázal představit!“ Toto
podrobné líčení se objevilo v listopadovém čísle časopisu Kent Herald.
Magazín Canterbury Journal & Farmers’ Gazette naopak linku vychvaloval
s tím, že nabízí bezkonkurenční ceny. Ještě aby ne. Při cestě do
Whitstablu se vlak šinul tunelem, zaplněným kvůli spádu štiplavým
kouřem, jež naplňoval otevřené vagóny od podlahy po střechu.
Projet se podél někdejší železniční cesty na kole je dnes o poznání
příjemnější. Na každém kilometru (pardon… míli) čekají člověka
nádherné rozhledy; romantická britská krajina, jak ji známe ze slavných
literárních děl. Zlatavá políčka se vlní od obzoru k obzoru, protnutá
prašnými cestami a zelenavými mezemi. Na loukách se pasou krávy a ovce,
tmavé keříky těžknou pod trsy ostružin a ve vzduchu voní spálené
dřevo. Když se poštěstí, typicky zamračenou anglickou oblohu protne
sluneční paprsek a obrázku ještě dodá na idyličnosti.
Kde vynalezli potápěčskou helmu
Roku 1830 dovezla první parní lokomotiva na světě vlak s pasažéry do
Whitstablu. Toto přímořské městečko je jedním z nejromantičtějších
míst v hrabství Kent, možná v celé Británii. Proslavilo se však nejen
nezapomenutelnými západy slunce, jež se zde potápí do mořských vln, ale
hlavně chovem výtečných ústřic, stavbou lodí, pašeráctvím a vynálezem
potápěčského obleku (v roce 1828).
Ostatně, že historie a sláva Whitstablu je neodmyslitelně spjatá
s mořem, je patrné už z expozic městského muzea. Ve zdejším přístavu,
otevřeném před bez mála dvěma staletími, se stále pracuje. K molům
připlouvají lodě s nákladem ryb, po plážích se válí hromady
rybářských sítí a na trhu prodávají v dřevěných stáncích
všemožné mořské plody, čerstvé pečivo a tradiční suvenýry ze
škebliček a mušlí. Voní to tu rybinou, horkou kávou a zmrzlinou. A když
se člověk usadí do jedné z blízkých restaurací, stylově vyzdobených
kormidly a kotvami, a zadívá se k moři, má pocit, že se vrací v čase.
Kdesi na obzoru se z mlhy vynořují stožáry dřevěných lodí, jež
zdejší vody brázdily v 19. století, a vybetonovaná parkoviště jako by
se znovu zdvíhala v obrovské loděnice, jež městu po tři sta let zajistily
prosperitu a slávu.
Dějiny whitstablovského přístavu jsou zároveň historií zdejší
železnice. Právě zde se nacházela původní stanice nejstaršího vlaku
světa. Když byla roku 1839 parní lokomotiva Invicta, která kvůli
převýšení nikdy netáhla vagóny po celé trase, vyřazena z provozu a
železnice se dostala do finanční krize, byla linka dočasně uzavřena.
O sedm let později ji opět otevřela Jihovýchodní železniční
společnost, která se rovněž jala udělat velké změny v přístavu.
Budovaly se pece na koks, které připravovaly palivo pro lokomotivy, jež už
dokázaly absolvovat celou cestu bez vyřazení. Někdejší depo bylo
proměněno v jakýsi maják, jehož ostré světlo, dnes vystavené ve
whitstablovském muzeu, námořníci viděli z dálky až desíti mil.
Ráj ústřic
Výtečným (a tradičním) způsobem, jak se ve Whitstablu osvěžit před
cestou do Canterbury, je naservírovat si pár čerstvých ústřic. Právě
tyto mořské plody proslavily město nejvíce a na jejich počest se tu dodnes
každoročně koná „Ústřicový festival“ (Oyster Festival). Po
ústřicích jsou pojmenovány restaurace, bary, ba dokonce pěvecké soubory.
Není divu, však se zde nacházejí největší líhně ústřic v zemi.
Když byl v 60. až 80. letech 18. století trh s místními ústřicemi
na vrcholu, produkoval Whitstable ročně miliony těchto mořských plodů.
Odhaduje se, že jen v Londýně bylo v roce 1864 zkonzumováno na sedm set
milionů ústřic z Whitstablu! Přijeli jste-li se do přístavu podívat,
pobřeží vody brzdily stovky specializovaných loděk. Extrémně úspěšnou
éru chovu ústřic ukončil až parazit, jež sem byl zavlečen na počátku
20. let minulého století.
Přes les ke slavné bráně
Šlápneme do pedálů, obkroužíme novou železniční stanici, naposled se
rozloučíme se zástavbou pitoreskních anglických domků s cihlovými zdmi,
dřevěnými okny a nepatrnými věžičkami a vyjedeme na proslulou „Crab
& Winkle Way“. Někdejší železnici tu už nepřipomíná takřka nic,
přestože místy cyklostezka její trasu přímo kopíruje. Jede se skrz pole,
louky i les Clowe Wood, kde se prašná cesta prodírá porostem smrků,
borovic, buků a kaštanovníků. Na jaře jsou paseky poseté modravými
fialkami a zvonky, lesní podrost krášlí pryšce a tam, kde se cesta blíží
k zvlhlé půdě, vyrůstá košatý rákos. Kdesi ve větvích zpívají
slavíci a datlové neúnavně bubnují na mohutné kmeny. Když má člověk
štěstí, může spatřit i sluku lesní, brhlíka či dlaska
tlustozobého.
Přírodní symfonie utichá, jak se blížíme ke Canterbury a krajinu
pokrývají zoraná pole. Přestože zde stále můžete slyšet skřivany,
jejich populace se kvůli lidské činnosti v posledních třiceti letech
ztenčila na polovinu.
Poslední zatáčka, mineme univerzitu a jakýsi kostelík, utvářející
obyčejnému kruhovému objezdu kulisu jako z pohádky. Pak už se cesta
svažuje po rušné silnici, aby naposled protla novou železnici a skončila
před majestátní Západní bránou, jedním z nejslavnějších vstupů do
Canterbury. Právě odsud se před polednem třetího května roku
1830 ozývala střelba kanónů, jež uctívala historicky první rozjezd
osobního parního vlaku. Dnes se zde nachází muzeum, dokumentující vývoj
zbraní a výzbroje od anglické občanské války po druhou světovou.
Návštěvníci mohou nahlédnout do žaláře a pro děti je nachystána
autentická replika brnění, do níž se ti odvážnější mohou zkusit
navléknout.
Canterburské povídky

Canterbury, město, jež mísí atmosféru dlouhých a slavných dějin
s mladickým nádechem kosmopolity, proslavil hlavně Geoffrey Chaucer a jeho
poutníci, kteří sem začali putovat po roce 1170, kdy byl v místní
katedrále zavražděn arcibiskup Thomas Becket. Město bylo založeno v době
železné a velkým zlomem v jeho historii byl rok 597. Tehdy sem přichází
svatý Augustin, aby zdejší obyvatele znovu obrátil ke křesťanství, a jako
sídlo volí místo, na němž v současnosti stojí jedna
z nejobdivovanějších katedrál v celé Anglii. Monumentální normanský
chrám, před kterým dnes lidé poklekají v úžasu stejně jako ve
středověku, je však přístupný jen po zaplacení poměrně tučného
vstupného. Je zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO, spolu
s kostelem sv. Martina a opatstvím sv. Augustina. Avšak byť je ve městě
nespočet historických památek a muzeum, ukrývající mimo jiné lokomotivu
Invicta, většina návštěvníků prvně míří do Canterburských povídek,
fascinující audiovizuální expozice, přibližující jak dílo Geoffrey
Chaucera, tak život ve středověku. Návštěvníci se spolu se spisovatelem a
poutníky vydávají z The Tabard Innu v Londýně do svatyně Tomashe Becketa
v canterburské katedrále a na cestě potkávají modely postav v životní
velikosti, poslouchají hudbu i zvuky středověku a seznamují se s humornou,
romantickou, ale i pochmurnou stránkou lidského bytí, tak, jak jej právě
Chaucer vystihl nejlépe.
Tam, odkud kdysi vyjížděla parní lokomotiva táhnoucí první
železniční pasažéry, dnes cestu končíme. Nejstarší železnice však
paradoxně prosperovala spíš díky nákladní dopravě, za druhé světové
války byla využívána k zásobování přístavu a definitivně ji uzavřeli
roku 1952. Vstoupit do dějin jí však bylo předurčeno ještě jednou:
o rok později, když jedné lednové noci silná bouřka zničila hlavní
železnici na východ a Whitstable zůstal odříznutý od světa. Tehdy byla
dnešní „Crab & Winkle Way“ na několik týdnů opět uvedena do
provozu, aby zdejším obyvatelům zajistila živobytí a připomněla svou
slavnou minulost. Dnes je však opět zapomenutá, zanedbaná v dějepisných
učebnicích a schovaná kdesi v archivech. Jen ty lány polí a lesy na
cestě, jsou tichými svědky velkého rekordu, jež se zde udál jednoho
květnového dne roku osmnáct set třicet.
Komentáře k článku Na kole po nejstarší železnici světa
Buďte první, kdo přispěje do diskuze!