Pohádková Kapadocie

Kapadocie – „země krásných koní“ – je prý nejúžasnější krajinou Turecka. Avšak nejsou tu jenom statní oři. Nechybí milí lidé, dech beroucí kaňony a především bizardní skalní útvary, které některým připomínají komíny, jiným mužská přirození.

Kapadocie je označení pro polopoušť východně od Ankary. Průměrná nadmořská výška se tu pohybuje kolem tisíce metrů a prakticky pořád zde vane východní vítr. Díky tomu je zdejší podnebí snesitelnější než na riviéře u pobřeží, kterou v létě spaluje nemilosrdné slunce. Avšak turisty sem neláká počasí – přijíždějí obdivovat jedinečné skalní scenérie.

Oblast Kapadocie je sopečnatá a mezi nejaktivnější sopky patřili velikáni Erciyes a Hasan. V sopečných sedimentech, které pokryly kraj široko daleko, řádil silný vítr a prudký déšť. Eroze, probíhající po tisíciletí, proměnila šedavé skály v dnešní pohádkový svět barev a tvarů. Jako by té krásy nebylo dost, přidali ruku k dílu lidé. Ti si tu odpradávna hloubili ve skalách obydlí, kostely, kláštery i hospodářská stavení. Zdi zdobili freskami a rytinami. Spousta se toho zachovala dodnes.

Výlet v čase

Na Kapadocii je nejkrásnější její autentičnost. Člověk se prochází malebnými údolími, kochá pohledem na skály, vypínající se ve svých roztodivných tvarech do nebes, a představuje si, jak to tu vypadalo před tisíci lety. Po nějaké chvíli dojde k závěru, že víceméně stejně. Jistě, Kapadocie – jakožto jedna z nejoblíbenějších turistických destinací Turecka – je poseta restauracemi a hotely, ale přesto si zachovala tajemné kouzlo. Místí lidé pořád žijí v jeskyních ve skalách, pole hnojí trusem ze starých holubníků a stejně jako jejich prapředkové vyrábějí keramické hrnce a pěstují vinnou révu.

Úplně původními obyvateli Kapadocie byli Chetité. Kolem roku 2000 před Kristem vytvořili spolu s přistěhovalci z Evropy a střední Asie velmi vyspělou kulturu, která se proslavila především klínovým písmem. Po pádu Chetitské říše se území rozdělilo na několik menších částí s vlastní správou, později se sem dostali Peršané a nakonec Alexandr Veliký. Ten zemi ponechal celkem velkou autonomii a podobně tomu bylo i za pozdější nadvlády Římanů.

Po staletí žili místní obyvatelé v harmonii s přírodou. V krásných skalách hloubili svá obydlí a v pokoře a skromnosti přežívali doby míru i nepokojů. Jejich životy byly postaveny na zemědělství. Nikomu neškodili a s nikým se nehádali. Vzniklo zde ideální prostředí pro rozvoj různých filozofických a náboženských směrů. Po dlouhou dobu tu mělo vedoucí pozici křesťanství a ve skalách vznikaly kostely a kláštery. Dokonce tu působil svatý Pavel.

Ve 14. století byla Kapadocie připojena k Osmanské říši, ale na autentičnosti jí to neubralo. Křesťané žili mezi muslimy pokorně dál. Nikoho si nevšímali a nikdo si nevšímal jich. Poslední křesťané odsud odešli až v roce 1926 na základě výměny obyvatelstva mezi Řeckem a Tureckem.

Tajemné podzemí

Málokde je podloží tak vhodné pro tesání podzemních prostor jako právě v Kapadocii. Zdejší obyvatelé si ve skalách nevyhloubili jen sklepy a spíže, ale celá města. Tajemné Derinkuyu je jedním z nich. Jeho počátky sahají až do doby Chetitů a dnes je tu země provrtaná jako ementál. Celkem se zde nachází snad třináct podzemních pater, z nichž je jich osm zpřístupněno veřejnosti. Podívat se můžete do hloubky až pětapadesát metrů hluboko.

Po zakoupení vstupenky sestupujeme do podzemí. Schody a strmé uličky nás vedou čím dál tím hlouběji. Ocitáme se v hospodářských prostorách, obydlích a svatostáncích. Abych řekla pravdu, moc se to neliší od toho, co znám ze Znojma, Slavonic nebo Kutné Hory. Česká podzemní města však mají tu výhodu, že vám při jejich prohlídce někdo poskytne informace. Tady bloudíme v labyrintu chodeb bez jediného slova – až to člověku nahání strach. Teprve zpětně nás oddaný „drsný průvodce“ poučí, že jsme v podzemí mimo jiné navštívili kostel – ta místnost vysekaná do tvaru kříže. Kdysi zde fungoval důmyslný systém větracích šachet, který umožňoval, že bylo možné rozdělat oheň i v těch nejnižších patrech. Asi deset kilometrů odsud leží další podzemní město Kaymakli. Povídá se, že jedna z tajemných chodeb vede až tam.

Luxus podomácku

Nejsme žádní břídilové. Nebo alespoň jsme si to říkali, když jsme balili krosny a plánovali výstup na nejvyšší vrchol Malé Asie – 3 916 metrů nad mořem vysoký Erciyes Dag. Už z předvrcholu ve výšce 3 700 metr je prý vidět Černé i Středozemní moře a snad také vrcholek bájného Araratu.

Odhodlání nás přešlo brzy. Autobusem nebo nedrahým taxíkem je možné dostat se do asi 2 200 metrů. Dál musíme po svých. Je tu zima, hrbolaté tábořiště a žádná pitná voda. Rozmrzele stavíme stan, když tu se vedle nás objeví skupinka rozesmátých postarších žen, zahalených v šátcích. Nerozumíme si ani slovo. Netrvá dlouho a jejich škodolibé úsměvy mě vytočí do nepříčetnosti: „Ať nám ty babky radši pomůžou,“ nadávám a přitom se snažím dohonit spacák, který mezitím někam odnesl vítr. Jako by mi ženy rozuměly, omluvně se usmějí a kynou nám, ať jdeme s nimi – do skromných chýší, které si tu postavily na léto. U příjemně hřejivého ohně nás čeká úžasná hostina.

„To mám jako jíst?“ ohrnu nos nad domácím sýrem. Jedna z žen ho před chvílí vylovila z podivné díže, promačkala upatlanými prsty a naservírovala na zjevně pěkně dlouho nemyté misky. „Jen si dej,“ šťouchá do mě Jana a přitom se láduje olivami. Nakonec jsme příjemně překvapeni; snad nikde jinde jsem si na kombinaci sýra a oliv nepochutnala víc! Ostatně energie před výstupem na Erciyes přišla vhod. Vrchol jsme sice nezdolali (stejně je prý potřeba vybavení), ale perfektní výhledy byly dostatečným zadostiučiněním.

Sbírka vlasů

Konečně se dohrabeme do Göreme, turistického centra, které je pro mnohé výchozím bodem k toulkám Kapadocií. Dá se zde navštívit Muzeum pod širým nebem, najíst v luxusních restauracích, projet na koni nebo za nekřesťanské peníze proletět balónem a prohlédnout si Kapadocii svrchu. Příliš dlouho se tu nezdržujeme – prakticky jen nafotíme divukrásné scenérie Červeného a Růžového údolí (jak dostala svá jména je zřejmé na první pohled).

Člověk nemůže projet Kapadocií, aniž by minul některé ze zdejších skalních měst. Jedním z nich je Zelve, stejně jako ostatní narvané turisty. Turci toho využívají a prodávají, co se dá. Jana se ani neobtěžuje prohlídkou rozeklaných skal, raději ve velkém nakupuje směšně levná batikovaná trika. Já mizím mezi skalami provrtanými erozí a lidskou činností, které jsou jako jedna velká prolézačka. Podobné je to i na skalním hradě Uchisar, který obklopuje stejnojmenné pitoreskní městečko, v němž krom kouzelných domů místních nechybí obchody se suvenýry a občerstvením.

Ideální tečkou za výletem do Kapadocie je návštěva města Avanos, které proslulo krásnou keramikou. Vyrábějí ji tu snad všude a na požádání vám to rádi předvedou. „Pojď se podívat!“ volá na mě zpoza rohu Jana a v očích jí šibalsky blýská. Když se přiblížím, kdoví odkud vytáhne nůžky a než se stačím vzpamatovat, ustřihne mi pramen vlasů. Co to má znamenat?! Nestačím ani zaprotestovat a už se ocitám v krámku, který mi na první pohled vyrazí dech. Zdi jsou tu pokryty nespočtem pramenů vlasů – vždy přilepenými k cedulce s dívčím jménem a adresou. Místní obchodník má velmi zajímavou zálibu. Sbírá ženské vlasy a prý se už dostal do Guinessovy knihy rekordů. Proč mu dívky své vlasy dobrovolně dávají? Slibuje, že každý rok vylosuje několik šťastných, kterým zaplatí dovolenou v Kapadocii. Kdoví, co je na tom pravdy. Každopádně se při zapisování svého kontaktu nebráním ;)

Štítky: , ,



Komentáře k článku Pohádková Kapadocie

Buďte první, kdo přispěje do diskuze!




Zde je místo pro Vaši reklamu. V případě zájmu, mailujte.