V předposlední části cestopisu po Norsku se budeme kochat nádhernou přírodou. Navštívíme nejkrásnější fjord v zemi, zapsaný na seznamu UNESCO, i nejoblíbenější trekovou trasu, vedoucí po hřebeni mezi dvěma temně zelenými jezery.
Počasí nestojí zanic a většinu oblohy zastiňují bílé mraky. Se zatajeným dechem sledujeme, jak si s oblaky pohrává vítr a radujeme se z každé modré díry, která se na nebi objeví. Bohužel, když dojedeme k nejkrásnějšímu norskému fjordu Geiranger, je ještě docela ošklivo a vyjasnit se má až po pár hodinách, když známé vody, roku 2005 zapsané na seznam UNESCO, brázdíme na výletní loďce.
Opilý Nápadník
Přestože je šedivo, výhled na fjord je úžasný. Silnice, vinoucí se v serpentinách až ke fjordu, nese název Cesta orlů. Z křivolaké cesty je krásný výhled nejen na vodní plochu, ale také na strmé skály zdvíhající se od její hladiny, mohutné vodopády a okolní zalesněné kopce. Nejznámější vodopád, který pak obdivujeme zblízka na projížďce loďkou, se skládá ze sedmi proudů, valících se ze závratné výšky přímo do fjordu. Nese příznačný název Sedm sester.
Vodopád naproti zas tvarem připomíná láhev – úzká stružka vody se zhruba v polovině rozlije po skále a pod hladinou mizí už jako široký pás. Tomuto vodopádu se říká Nápadník a váže se k němu zajímavá, byť trochu primitivní, pověst: Nápadník prý tak dlouho koukal na protějších Sedm sester a přemýšlel, jakou z nich by měl pojmout za ženu, až se z toho zbláznil a dal se na pití. To proto ten tvar láhve od vína.
Výhledy, na které se nezapomíná
Když jsem byla malá, představovala jsem si fjordy jako úzké vodní pásy zařezávající se do hor. Vlastně to tak je – až na to měřítko! Fjord Geiranger je třeba šestnáct kilometrů dlouhý, a tak chce-li ho člověk spatřit jako hádě od začátku do konce, musí nastoupit do letadla. Když vyjedeme na jeden z nedalekých kopečků a kocháme se výhledem, z fjordu je vidět jen jeho konec. Nutno však podotknout, že na kráse mu to neubírá!
Po chvíli následuje další fotopauza. Autobus se škrábe na vyhlídkovou horu Dalsnibba, do výšky 1 476 metrů nad mořem. Je tu celkem zima a podél cesty leží sníh. Rozhled je naprosto dokonalý; nebýt záchodků, parkoviště a davů turistů, připadám si tu jako ztracená, napospas horským velikánům. Konečně vysvitne slunko a temně šedé mraky valící se po zasněžených hřebenech na pozadí temně modré oblohy utvoří panoramata jako z kalendáře.
Kde bydlí obři
Skrz dechberoucí horské masivy míříme do národního parku Jotunheimen, kde si chceme vychutnat norskou přírodu zase jaksepatří – s batohem na zádech, bez silnic, turistů a stánků s občerstvením. Vstupní branou do stejnojmenného horského pásma je obec Lom, ležící na březích řeky Otty. Za pozornost tu stojí roubený kostelík Lom Stavkirke z 12. století. Stejně jako ostatní dřevěné svatostánky Norska je půvabný a díky hřbitůvku plnému květin, jež ho obklopuje, dýchá kouzelnou atmosférou. Zajímavá je střecha stavby – osázená drobnými valounky, které tvoří typické dračí ornamenty.
V NP Jotunheimen se vydáváme na výlet k chatě Fannaråkshyta (2068 m n. m.), která je nejvýše položenou horskou chatou v Norsku, jež nabízí ubytování. Název parku se shoduje se jménem zdejšího horského masivu a dal by se přeložit jako „Domov obrů“. Označení je to příznačné; však právě tady se nachází nejvyšší pohoří Norska i celé Skandinávie s nejvyšší horou Galdhøpiggen, vypínající se do výšky 2 469 metrů nad mořem. Kraj je to opravdu úžasný; mrazivá krása majestátních štítů utopených ve věčném sněhu vyráží dech. Z kamenných úbočí a ostrých vrcholků je výhled na rozlehlé ledovce, hluboká říční údolí a skalnaté rokle protkané zurčícími bystřinami s vodopády spadajícími do azurových jezírek. Dříve byl Jotunheimen regionem lovců a rybářů, dnes patří k turistickým lokalitám. Národní park byl vyhlášen roku 1980.
Komentáře k článku Norsko III: Fjordy, ledovce a hory
Buďte první, kdo přispěje do diskuze!