Národní parky s horskými vrcholy věčně zapadanými sněhem – to je to, co láká do Norska většinu turistů. Přitom zdejší příroda nabízí víc! Tentokrát se vydáme do bažin za hnízdícím ptactvem, a pak v obrovském akváriu poznáme, jak to vypadá v hlubinách fjordů a severských moří.
Nejsou to jen průzračná jezera a hluboce vykrojená údolí, za co Norsko vděčí ledovcům. V národním parku Rondane nás čeká zastávka u takzvaných zemních pyramid Kvitskriuprestene. Autobus odbočí z hlavní cesty, proplete se lesem a zastaví na nenápadném plácku obklopeném stromy. Nebýt veliké cedule, nikdo by tu nic zvláštního nečekal…
Kamenní kněží a bažiny
Člověk musí zdolat příkrý kopec, aby se dostal k asi šestimetrovým sloupovitým skalním útvarům, které vznikly zvětráním morény, což je uložená vrstva kamení a půdy, jež před sebou tlačí ledovec. Název místa se dá přeložit jako „Kněží z bílých oblázků“. Některým skály připomínají shromáždění kněží, mně to tu připadá jako miniaturní Kapadocie. Sněhobílé štíhlé kužely by už dávno zničila eroze nebýt krycích kamenů, které na nich sedí jako kulaté čepičky.
Počasí se ne a ne umoudřit, i když tolik zamračených dní za sebou není v létě ani pro Sever typické. Vydáváme do bažin Fokstumyra, jež jsou chráněným územím a vede tu sedm kilometrů dlouhá značená trasa. I když slovo „značená“ možná není nejpříhodnější. V zamokřeném terénu, kde člověk pořádně netuší, co je pevný trávník a co zrádné bahno, je vybudovaná dřevěná stezka – něco jako extrémně dlouhý okružní most. Jinudy se ani jít nedá, obzvlášť když se všechno koupe v mléčně bílé mlze.
Rovinatou cestu, při níž člověk musí dávat pozor kam šlape a dalekých rozhledů si moc neužije, zpestřuje posed s nástěnkou, na níž aspoň uvidíme obrázky všech těch ptáků, jimiž tato oblast proslula. Norové chrání přírodu, a tak je sem v době hnízdění vstup zakázán. V bažinách Fokstumyra má domov asi pětasedmdesát druhů ptáků, dalších čtyřicet druhů je tu možné spatřit.
Otužilé kytky
Přestože se na nás obloha pořád mračí a chvíli co chvíli spouští provazy deště, neměníme plán a míříme do národního parku Dovrejell-Sunndalsfjella. Původně byl roku 1974 vyhlášen jen pod názvem Dovrejell, nedávno ho však výrazně rozšířili, a tak je dnes s celkovou plochou 1693 čtverečních kilometrů největším souvislým chráněným územím v Norsku.
Vystoupáme na náhorní plošinu a zas se před námi otevře vysokohorská pustina. Kamení, divoké řeky, které je třeba brodit, lišejník a chomáče otužilé trávy. Nic víc. Pokaždé mě zahřeje na duši, když narazíme na pastelově žlutý pryskyřník ledovcový. Dokáže prý přežívat celé roky pod ledem a odvážně vyžene květ jen v příhodné době. Jestli je tohle příhodná doba, tak bych tu vážně nechtěla být v té nevhodné, říkám si.
Obyvatelé drsného Severu
Pro nás turisty je Dovrefjell nádherný, ale ruku na srdce: málokdo by si to tu tak užil, kdybychom neměli jistotu, že už zítra nás zas čeká kemp a teplá sprcha. Těžko uvěřit, že existují stvoření, která mají tyto nehostinné hory za domov. A teď nemám na mysli trolly. Škrábeme se na náhorní plošinu Kaldvellglupen a na oblých kamenech promáčených deštěm se sotva udržíme. Za slunečného počasí jsou tu prý na sněhových pláních vidět sobové. Dneska je jim asi zima a místo ledového ochlazení hledají skalní převisy a balvany, které by je před deštěm aspoň částečně ukryly. Má tu bydlet také polární liška a rosomák, na ty ale také štěstí nemáme.
Zato se nám podaří zahlédnout hned několik pižmoňů, obrovských zvířat z čeledi turovitých, jejichž hustá a chundelatá srst sahá takřka k zemi jako sukně a mohutné rohy stočené dolů a do stran nahánějí hrůzu. Rozzlobený pižmoň je pořádně nebezpečný! Zvíře váží až čtyři sta padesát kilo a umí se hnát rychlostí šedesát kilometrů za hodinu. Díky fosilním nálezům se ví, že pižmoň severní toto území obýval už v době ledové. Později byl však vyhuben a mrazivých krás zdejších nehostinných horských úbočí si zas užívá až od 20. století, kdy sem byl opět uměle vysazen.
Vstříc vrcholům
Další cesta nás vede údolím Romsdalen, které se vine podél řeky Raumy. Skrz okénko autobusu se kocháme krásnými scenériemi; na obzoru se zdvíhají příkré srázy skalnatých hor, jejichž vrcholky pokrývá věčný sníh. Co chvíli projíždíme kolem majestátních vodopádů valících se z obrovských výšek. Několikrát zastavujeme, abychom tváří tvář nespoutané mase vody obdivovali sílu severské přírody. Jen škoda, že známá Stěna trollů, považovaná za nejvyšší skalní stěnu Evropy, je ukrytá v mlze. Ačkoli je převislá a často tu vane silný vítr, horolezci sem rádi jezdí změřit své síly.
Trollí stěnu jsme sice neviděli, zážitek z Cesty trollů nám však nedokázala vzít ani nízko položená oblaka. Možná právě naopak. Mlha zahalující údolí do mléčného oparu scenériím jen přidává na dramatičnosti. Cesta trollů je silnice, vinoucí se kolem vodopádů v jedenácti serpentinách a překonávající výškový rozdíl takřka devět set metrů. V zatáčkách se autobus povážlivě naklání a když něco jede v protisměru a musíme se vyhýbat, většina spolucestujících ani nedutá. Na jednu stranu není kam uhnout – zdvíhá se tu skalní sráz. Druhým směrem, který ale nabízí úchvatný výhled, padá monstrózní propast.
Komentáře k článku Norsko II: Severská příroda nad i pod vodou
Buďte první, kdo přispěje do diskuze!