Norskou krajinu, zvrásněnou jako zmačkaný kus papíru, pokrytou hlubokými lesy a rozeklanou pustými horskými štíty, nemilují jen trollové. Jsem přesvědčená, že si ji oblíbí každý, kdo sem zavítá.

Není to totiž jen chladivá krása ledovců a neuvěřitelná divokost kamenných plání bičovaných neúprosným větrem, co návštěvníkům této severské země vyráží dech. Člověku mrazí v zádech i tváří v tvář úchvatným fjordům, údolím utopeným v zeleni a zaobleným kopcům sepnutým dohromady pestrobarevnými mosty duhy.

Kde vládne příroda

Únavná cesta je konečně u konce a před námi se otevírá Norsko. Ta změna je vidět takřka hned. Zamžourám do ranního šera a skrz okénko na mě doráží nekonečně zeleně. Norsko má asi čtyři a půl milionu obyvatel, přitom je takřka pětkrát větší než Česká republika. Lesy zabírají asi sedmadvacet procent povrchu, velká část je pokryta drsnými severskými pláněmi jen s kameny a lišejníky. Do přírody se tu člověk může vydat stanovat na vlastní pěst, ani v národních parcích není třeba držet se značených tras. Prostě divočina!

První, co mě po příjezdu napadne, je, že bych tu mohla klidně bydlet. Čerstvý vzduch provoněný dřevem a svěžím listím jako by se dral skrz skleněné tabulky a všem nám upoceným, už dvě noci zavřeným v autobusu, vléval energii do žil. Pak si ale uvědomím, jak to tu asi vypadá v zimě. Tma, sníh a mráz. Není divu, že se v roce 1994 stalo Norsko dějištěm zimních olympijských her. Zdejší sportovci tenkrát triumfovali, hlavně co se lyžování týče. Ostatně ještě aby ne, málokdo má na trénink příhodnější podmínky.

Vzpomínky na olympiádu

Míříme k největšímu norskému jezeru Mjøsa, při jehož březích leží hned tři města, jejichž moderní sportoviště se stala kulisami pro olympijské hry. V Hamaru, který byl ve středověku důležitým biskupským sídlem, na zemi leží obrovitá převrácená vikingská loď. Nebo tak to alespoň vypadá na první pohled. Na ten druhý zjistíte, že za hradbou dřeva je ukryta bruslařská hala. Když sem zavítáme my, po ledu však není ani památky. Obrovský prostor vyplňují řady židlí; prý se tu koná jakýsi sraz svědků Jehovových. Ke shromáždění se nikdo zrovna přidávat nechce, tak nasedáme do autobusu a necháme se odvézt do nedalekého skanzenu. Právě tady si poprvé všimnu typických dřevěných domečků se střechou pokrytou vysokou trávou. Na cestě na sever na ně pak máme narážet každou chvíli – a to zdaleka ne jen v muzeích lidové architektury.

Také Gjøvik ležící nedaleko odsud nabízí vzpomínku na slavné olympijské hry: halu vytesanou do útrob skály. Dělníci se dostali až sto dvacet metrů hluboko a výsledkem je impozantní prostor, v němž se odehrály slavné hokejové turnaje. Dnes se tu střídají turisti; za nevelký poplatek nakouknou do haly, vyfotí ji, nakoupí suvenýr a nejčastěji právě jako my pokračují do Lillehammeru. I toto město se rozkládá u jezera Mjøsa a sehrálo roli při hrách roku 1994. Strach nahánějí zdejší vyhlášené skokanské můstky, z nichž se i v létě spouští odvážní skokani na speciálních lyžích. Centrum města krášlí skanzen Maihaugen, největší svého druhu v severní Evropě.

Kostelík, co voní dřevem

Norsko je zemí lesů a o dřevo tu není nouze. Na úbočích hor se tyčí dřevěné domky natřené různými barvami a se střechami porostlými trávou. Také zdejší typické kostely jsou ze dřeva. Říká se jim „sloupové“ podle vertikálních klád, jež stojí v každém rohu a zastávají funkci jakýchsi sloupů. Málokde je k vidění architektura v tak dokonalé harmonii s okolní přírodou.

Na třicet dřevěných kostelů z 12. až 13. století zdobí celé střední a jižní Norsko. Svatostánky jsou většinou obklopené hřbitovy se zelenavou trávou a prostými náhrobky, před nimiž kvetou trsy vonících květin. Zajímavá je pohanská výzdoba s vikinskými prvky: kostelíky zdobí hlavy draků, hadi i vyřezaná vinná réva.