Kašmír je jeden z nejkrásnějších koutů Indie, přitom neustále zmítaný nepokoji. Najdete tu zapomenutou perlu: Šrínagar – jedno z nejromantičtějších měst na světě. Mnoho turistů sem ale nejezdí. Proč? Prostě se bojí.

„Je to země, jejíž lidé mají vlastní řeč a jsou to modláři. Vyznají se v čarodějnictví, dovedou přinutit němé a hluché sochy, aby mluvily, dovedou způsobit zatemnění a mnoho jiných podivuhodných věcí. Jsou nejučenější ze všech lidí na světě, pokud se týče umění čarodějného a ďábelského.“ tak před sedmi sty lety popsal Kašmír Marco Polo. Jaký je dnes?

Toto historické území, rozkládající se v Kašmírském údolí jižně od nejzápadnějšího výběžku Himálaje si nárokují tři země: Indie, Pákistán a Čína. Situace v oblasti je napjatá, protože v indické části Kašmíru žijí především muslimové, zatímco v Indii převažuje hinduismus. Separatistické skupiny pokračují v občasných útocích i dnes, tak je celá oblast posetá vojenskými základnami a ozbrojené stráže nechybí ani ve městech.

Většina indického státu Džammú a Kašmír je podle našeho průvodce z roku 2002 nebezpečná, nemáme sem vůbec jezdit, a tak příslušnou kapitolu rovnou vynechává. Nenecháme se odradit a když se nás zarostlý chlapík z cestovní agentury v Dillí snaží přesvědčit, abychom si krom letenky rezervovali také ubytování ve Šrínagaru, který je centrem celého Kašmíru, nenecháme se přemlouvat dlouho.

Podivně čistá Indie

Nakonec jediná komplikace při cestě do Šrínagaru nastane ještě v Dillí, kde nás taxikář odveze ke špatnému terminálu. Pak už jde všechno jako na drátkách. Letadlo dosedne na přistávací plochu a na letišti nás uvítá cedule hrdě hlásající: „Vítejte v ráji na zemi!“ Už po cestě pochopíme, co je tím myšleno. Zalesněné vrcholky ztrácející se v mlze jsou úchvatnou kulisou pro cihlové domky, obklopující udržovanou silnici. Na první pohled je vše čistší a kultivovanější, než na co jsme z Indie zvyklí. Idylku kazí jen skupinky ozbrojených vojáků. Nějak nevím, zda mě mají uklidňovat nebo děsit.

Spekulujeme, zda je odlišnost zdejšího kraje způsobená geografickými podmínkami (suchem) nebo lidmi, a dospějeme k názoru, že spíš lidmi. Ačkoli zdejší domy vesměs nejsou přepychové, dýchá z nich čistota… a civilizace, jak ji známe my. Ulice nelemují nánosy odpadků; neslyšíme neustálé troubení a skřípění brzd. Když se člověk veze autorikšou, ani nemá pocit, že se jeho život chýlí ke konci.

Vodní zámky

Šrínagar – asi devět seti tisícové město při březích řeky Dželam, proslavené rukodělnými výrobky a sušeným ovocem – je rozdělený na dvě části. Ta první leží na souši, druhá na hladině jezera Dál. Rozsáhlá vodní plocha, jejíž temně zelená hladina je prorostlá řasami a lekníny s narůžovělými květy, velkými jako otevřená dlaň, je obklopena zalesněnými vrcholky majestátních hor. Po jezeře jsou rozesety dřevěné a vesměs bohatě vyřezávané hausbóty. Plovoucí „domky“ nazývané dungy zde zbyly po Britech, kteří tu nemohli stavět nemovitosti, a tak problém vyřešili vskutku šalamounsky.

Obvyklé pozemní rikši, oblíbený indický dopravní prostředek připomínající cosi mezi motorkou a jezdící skříní, doplňují šikary, jež by se daly nejpříznačněji popsat jako „rikši na vodě“. „Řidiči“ těchto dřevěných loděk jsou při nabízení svých služeb stejně vlezlí a neúnavní jako jejich pozemní kolegové.

My si už v Dillí neprozřetelně předplatili vše „de luxe“, což nás opravňuje k využití šikary se stříškou a kopou pestrobarevných polštářů. Interiér hausbótu připomíná spíš zámek než ubytovnu. Dřevěné obložení stěn doplňuje vyřezávaný vstupní portál do koupelny; nechybí bohatě zdobené závěsy, vysoké koberce a skleněné lustry. Dvě noci tady nás vyjdou na 900 Rs. (tj. asi 450 Kč) na osobu. Na Indii je to docela dost, v Evropě by člověk zaplatil desetkrát tolik. Ceny hausbótů mohou posloužit jako měřítko aktuální bezpečnostní situace v Kašmíru. V době válečného konfliktu přišla noc v „de luxe“ hausbótu jen asi na 200 Rs., byť se jejich normální cena pohybuje kolem 1000 Rs. Fakt, že musíme zaplatit víc, si optimisticky vysvětlujeme jako důkaz, že útoky teroristů už nijak zvlášť nehrozí. Přesto je tu cizinců poskrovnu a šrínagarské hotely se plní především indickými turisty.

Nezapomenutelná plavba

Pozemní Šrínagar je příjemné město plné pěkných mešit, z nichž nejznámější Šáh-i-Hamdan připomíná pagodu. Ne nadarmo se sanskrtské sousloví „Šrínagar“ překládá jako „zdravé město“. Svěží lesy začínají hned za posledními domky a jezero Dál připomíná spíš přírodní krajinu z pohádky než opravdové město, kde se krom honosných hausbótů pro turisty nachází i obydlí domorodců.

Slunce se pomalu klaní za obzor, když se vydáme na projížďku po jezeře, zahaleném do narůžovělého šera. Plavíme se „průplavem“ mezi silnicí a nejbližší řadou hausbótů, abychom pak zamířili hlouběji, propletli se mezi lekníny a řasami a dostali se do míst, která už neslouží jako romantické kulisy pro turisty, nýbrž zde místní lidé opravdu žijí.

Hladina se jeví temně černá a kanál, kterým proplouváme, je úzký a mělký. Kolem se zdvíhají pracně navršená políčka, obklopující jednoduché, vesměs dřevěné domky. Naše šikara, vystlaná barevnými polštáři, tu působí jako pěst na oko. Kolem se tmaví a usměvaví „Šrínagarci“ plaví na prostých dřevěných bárkách: občas je míjíme, jindy na ně kýváme z dálky. Zahalené slečny vedou na loďkách rozhovory; o kousek dál se člun plní trsy trávy, jak ji z políčka shrabává postarší babička; jinde na ostrůvku stloukají snědí mladíci dřevěná plavidla.

Našňořené „obchodníky“, nabízející všechno možné (ale zaručeně vždy „pravé kašmírské“), jsme dávno nechali za sebou ve „vodní čtvrti“ pro turisty. A namísto kůže, pochutin a bižuterie se tu na loďkách vozí hromady kedluben, otepi sena a kupy okurek. Tichou atmosféru podvečerního „města na vodě“ dotváří bzukot hmyzu a ševelení rákosí; jako majestátní kulisy se v dáli zdvihají vysoké hory a vše korunuje nedaleká pevnost, ponořená do růžového šera. Až by člověk z té nádhery brečel…