Pod věčně zasněženým Himálajem leží krajina plochá jako kámen, sežehlá sluncem, zalitá kakaově hnědými řekami a pokrytá nejen rýžovými poli, ale i zachovalou džunglí. Národní park Chitwan je jedním z těch míst, kam přijíždějí turisté na safari a nakonec si krom zážitků s divokými zvířaty odnášejí i vzpomínky na domorodce, jejichž životy jsou prosté a romantické, nicméně často i velmi těžké.

Ranní ulice Káthmándú jsou nepodobné tomu, jak vypadají večer. Zatímco za tmy duní turistická enkláva Thamel v rytmu západní hudby a vůně italské pizzy a propečených steaků se mísí s všudypřítomným smogem, kolem šesté je tu jako po vymření. Jen těžko hledám cestu k hlavní silnici, ze které den co den vyjíždějí turistické autobusy směrem na jih, do národního parku Chitwan. Neztratit se není úplně jednoduché, protože včerejší obchůdky se zbožím vyskládaným do ulic zmizely za plechovými roletami a dveře obtěžkané masivními zámky jsou jedny jako druhé. Na ulicích je ticho a pusto. Krom taxíků, z nichž se line kouř marihuany, tu jsou jen cyklorikši – „dopravní prostředky“ tolik typické pro tento kout Asie, které svým „řidičům“ přináší krom velmi malých zisků bolesti kloubů. Vyhublí Nepálci podřimují na sedátcích svých rikš, nebo zametají nepořádek kupící se u zdí domů. Něco jako odpadkový koš v Káthmándú neexistuje, a tak ať se chcete zbavit čehokoli – od PET-lahve přes banánovou slupku po obal od čokolády – musíte to zahodit na zem. Ráno co ráno se hromady odpadu zapalují, a tak při cestě k autobusu míjím desítky planoucích ohňů, obsypaných bezdomovci, kteří se přišli ohřát.

Kniha džunglí versus skutečnost

Do autobusu se skládají především běloši. Turistický autobus se od těch místních příliš neliší – sedačky jsou stejně rozviklané a špinavé, okénka netěsní a sjeté pneumatiky nahánějí hrůzu. Zásadní rozdíl je patrný až na cestě. Zatímco lokální hromadná doprava funguje tak, že se staví kdekoli, kde chce někdo nastoupit, a pak se v serpentinách uhání zběsilou rychlostí, cestování „turistickou třídou“ je o poznání pohodlnější a bezpečnější. Zaplníme sedadla a tím to končí – nikdo se neskládá do uličky, nehodí vám do náruče dítě, které už doslova není možné umístit jinam, a střecha zůstává vyhrazená jen pro zavazadla, takže nehrozí, že vám cennosti v krosně někdo rozsedne. Zato obchodníčků tísnících se u okének a nabízejících půllitrovky coly a čokoládové tyčinky přibylo a jsou o poznání dotěrnější než ti, kteří s pytli mandarinek a sáčky oříšků obcházejí místní autobusy.

Návštěva národního parku Chitwan je způsob, jak si poměrně pohodlně dopřát návštěvu opravdové nepálské džungle. Asi stopadesátikilometrová cesta sem zabere kolem šesti hodin a na místní poměry je velmi luxusní – na oběd se staví v restauraci, která se pyšní čistými záchody! Nepřekvapuje mě, že se do Chitwanu hrne tolik turistů. Unikátní přírodní park, konzervující zachovalou džungli na více než devíti stech čtverečních kilometrech, je jednou z nejlepších rezervací v Asii. Ne nadarmo je Chitwan zapsán na seznamu UNESCO. Žije tu více než pět set nosorožců a asi devadesát tygrů. Můžete narazit na leopardy, lenochody, bizony, hyeny a krokodýly. Národní park je domovem pro celkem čtyřicet sedm druhů savců, přes pět set druhů ptáků, sto padesát druhů motýlů, sedmačtyřicet druhů plazů a sto dvacet šest druhů ryb. Nepřekvapí, že Ryduard Kipling vybral svým hrdinům z Knihy džunglí nepálská jména. „Hátí“ znamená slon právě v nepálštině; „bálú“ je zase medvěd.

Takhle člověka lákají prodejci předplacených dovolených v Káthmándú. Za třídenní program chtějí od šedesáti dolarů výš, což se na první pohled zdá velmi výhodné, ale když do Chitwanu dorazíte, zjistíte, že vše se dá pořídit ještě levněji. „Nenech se nachytat,“ radí mi nepálský kamarád Binod ještě než se vypravím na cestu, „některé cestovky dokonce tvrdí, že vybírají hodně peněz, protože padesát procent věnují na charitu. Schválně jsem byl takhle zkontrolovat, jestli jedna z nich postavila v Chitwanu školu, jak slibovali. Manažer jen mávl rukou do jakéhosi pole a řekl mi, že právě koupili pozemek a začnou stavět. To bylo asi rok poté, co mí známí s tou předraženou cestovkou jeli. No, hlavně že má šéf nový auto!“ Ironicky se ušklíbnu. A hořce se usmívám znovu, když autobus zastaví v Chitwanu. Ukáže se, že srdce samotného národního parku je velmi těžce přístupné. Veškeré atrakce probíhají na jeho okraji, všechno je přizpůsobené turistům a člověk si spíš než jako v divočině připadá jako na návštěvě netradiční ZOO.

Pralesní zabijáci a divoké tance

Jen co se autobus zastaví, obsypou ho davy výřečných mladíků, kteří se vás jeden přes druhého snaží přesvědčit, že právě jejich hotel je ten nejlevnější a nejlepší a pokud se vydáte s nimi, nejenže ušetříte, ale čekají vás zážitky, na které nikdy nezapomenete. Vzhledem k tomu, že místo neznám a kolem malého hliněného plácku se rozkládají jen pole, nezbývá mi, než alespoň na oko jednomu z nich uvěřit. Shiva, věčně rozesmátý průvodce, který touží po tom provádět turisty i v horách, se ukáže být dobrým společníkem. „Za pokoj budeš platit sto padesát rupií, ale nikde to neříkej,“ upozorňuje mě, „cena pro ostatní je dvě stě.“ Tak jako tak je to na naše poměry levné. Jedna nepálská rupie je totiž asi pětadvacet haléřů.

Program, který můžete v Chitwanu absolvovat, je bohatý. Já se však pro začátek rozhodnu vynechat safari a raději zamířím poznávat život zdejších obyvatel. „Nemají to jednoduché,“ říká Shiva, ale abych řekla pravdu, ani nic říkat nemusel. Je to totiž patrné na první pohled. Domy jsou malé a uplácané z hlíny, vaří se v ohništích na zemi, vodu čerpají ze studny a jedí to, co si vypěstují za humny: hlavně rýži, čočku, někdy brambory, okurky a cibuli. „Tihle lidi přišli z Indie, je to kmen Thauru,“ vysvětluje můj průvodce na výletě po vsi, který cestovky honosně nazývají Village Tour a nechávají si za něj platit, „mají jinou kulturu, zvyky, jazyk. Třeba ani já jim nerozumím.“ V Nepálu žije mnoho etnik a každé má svou vlastní řeč, nicméně oficiální řečí je nepálština, kterou se domluvíte všude. O tom, že kmen Thauru má kulturu divokou a temperamentní se mám přesvědčit už navečer při kulturním programu. Před zraky turistů z celého světa předvádějí zdejší mladíci tradiční tance. Jejich ohebná těla se svíjí ve víru bubnů a bubínků a hudbu doplňuje třískání tyčí, kterými tanečníci bijí o sebe. Když se na scénu dostane hoch ohánějící se planoucí pochodní, celému publiku se tají dech.

Vyčerpávající tance tu snad vznikly proto, aby se místní odreagovali od těžkého údělu každodenního života v džungli. „Šestasedmdesát procent Nepálců vaří na dřevě a sedmadevadesát procent naší stravy je rostlinného původu,“ tvrdí Shiva a zdá se, jako by citoval encyklopedii, „jsme závislí na lesích. A pro zdejší lidi je to ještě patrnější, protože nemají skoro žádné peníze. Ostatně i třeba v Káthmándú jako prodavač nedostaneš víc než čtyři tisíce rupií (asi 1000 Kč!) měsíčně. Lidi jsou odkázaní na to, co sklidí nebo nasbírají v přírodě.“ Každou zimu vydává vláda obyvatelům Chitwanu speciální dvoutýdenní povolenky do národního parku – jinak se platí vstupné na den pět set rupií. „Domorodci zaplatí asi deset rupií, je to symbolická cena hlavně kvůli statistice,“ vysvětluje Shiva, „Lidé za tu dobu nasbírají v rezervaci dost dřeva a trávy na celý rok.“ Tato akce má však i své stinné stránky. Neuplyne rok, aby v Chitwanu někdo nepřišel o život kvůli divokým zvířatům. Nehody se stávají nejčastěji právě v zimě. „S průvodcem na safari je to bezpečné, protože koukáme kolem, posloucháme, snažíme se zvířata stopovat,“ uklidňuje mě Shiva, „když ale domorodci kráčí s obrovským nákladem a nevidí napravo ani nalevo, stává se, že pak doslova narazí na nosorožce. Taková setkání končívají tragicky.“

Království slonů

V hotelovém pokoji se u stropu otáčí vrčící ventilátor. Skládám se do postele, zápasící se starou moskytiérou, která se komíhá ve větru a odmítá držet tvar. Nicméně chránit se proti komárům se v nepálských terajích vyplatí. Právě oni totiž přenáší malárii, která se před lety stala hrozbou zdejší oblasti a mnoho turistů odradila od cesty sem. Další nepříjemností jsou povodně, které přicházejí v době monzunů. Tehdy se tu daří nejen komárům, ale i všelijakým bakteriím. Na cestě pralesem Shiva ukazuje popínavku, která pokrývá snad všechno: cesty, stromy, trávu, kamení. Plevelnou rostlinu sem před třinácti lety zanesly obrovské záplavy z Indie. Ani se nedivím, že jí místní obyvatelé začali přezdívat „zabiják pralesa“.

Národní park Chitwan nabízí turistům mnoho atrakcí. Shiva mi hned na začátku slíbil, že nudit se nebudu, a musím uznat, že nelhal. Celý víkend je narvaný zážitky. Nejprve se plavíme po řece Rapti a dokonce zahlédneme krokodýla. Pak absolvujeme procházku džunglí, kterou cestovní agentury propagují jako Jungle Walk. Bohužel se k nám přidává skupinka upovídaných Poláků, takže prakticky nemáme šanci vidět divoká zvířata. Naštěstí Shiva je dobrý průvodce a zásobí nás zajímavými informacemi, tak přestože nakonec zahlédneme jen pár opic a ptáků, nedá se říct, že bych se nudila. Opravdovější safari přichází odpoledne, kdy se s dalšími turisty sápeme na hřbety slonů a vydáváme do pralesa. Tygra ani nosorožce se nám vystopovat nepodaří, nicméně scenérie jako vystřižené z National Geographic nás uspokojí samy o sobě.

Nakonec jsou to právě sloni, které si z návštěvy pamatuji nejvíc. Většina je domestikovaná, takže se park jejich přítomností zas tak nechlubí. Na druhou stranu je zajímavé narážet na obří chobotnatce na každém rohu. Můžete si tu s nimi dopřát koupel v kakaově hnědé řece Rapti a když se vydáte do zdejšího chovného centra slonů, budete moct některé ze slůňat dokonce pohladit. Jen škoda, že sloní život je v Chitwanu stejně těžký jako ten člověčí. Zvířata jsou od rána do večera ve službách turismu – vozí cestovatele na safari, pak se s nimi koupou a zase je vozí… Pro mě budou napořád symbolem Chitwanu.