Západní Turecko nezapře islámskou tradici stejně jako nezapře vliv turismu. Když se tu žena projde v tričku na ramínka, kamenovat ji nebudou. Nicméně v Konyi, na pomezí tradičního a moderního, si vyslouží přinejmenším opovržlivé pohledy.

Nikdy jsem nepochopila jednu věc. Většina mých známých, byť zcestovalých a vychovaných k toleranci, odmítá zahalení v islámských zemích. „Proč se přizpůsobovat, když je tam vedro?“ říkají a přidávají pádný argument: „Však nejsem muslimka.“ Jenže pak se nemůžou divit, když si od domorodců vyslouží žádostivé pohledy, uštěpačné poznámky a oplzlé návrhy. Jiný kraj, jiný mrav. Když se v odlehlých částech Turecka procházíte v krátké sukni, vyvoláváte (hlavně u mužů) asi takové pozdvižení, jako kdybyste se na Václavák vydala ve spodním prádle. Proto nereptám a při cestě do Konyi poslušně navléknu dlouhou sukni a přes ramena hodím splývavý šátek.

Starobylá Konya, nejortodoxnější město západního Turecka, leží ve střední Anatolii. S nadsázkou se jí skutečně říká „nejstarší město světa“. Není divu. O městě jménem Ikonium na místě dnešní Konyi se zmiňují již autoři starých řeckých a latinských spisů. Konya se na dlouhou dobu stala významným kulturním střediskem. Navštívil ji apoštol Pavel a žili tu velké osobnosti islámského světa jako třeba Muhittin Arabi nebo Sadruddin Konyevi.

Nejvíce však proslul Mevlana Celaleddin Rumi, zakladatel sekty tančících dervišů. Tato odnož islámu vznikla ve 13. století a byla na svou dobu velmi pokroková. Mevlana hlásal nekonečné dobro, toleranci a lásku. Byl proti otroctví, prosazoval monogamii a měl za to, že muži a ženy jsou si rovni. Paradoxně dnes je Konya, kdysi tak progresivní duchovní centrum, nejortodoxnějším městem západního Turecka. Do Konyi putují davy věřících, kteří se přicházejí pomodlit k ostatkům Mevlany. Jeho náhrobek je uložen v Mevlanově klášteru. Spočívá na velkém piedestalu a v místě hlavy má položený turban. Na plošinu vedou stříbřité schůdky, ke kterým poutníci tisknou své tváře na důkaz svaté oddanosti.

Co však Konyu proslavilo po celém světě jsou tančící derviši. Mevlana se domníval, že hudba má blahodárné účinky a tancem, potažmo rotačním pohybem, se dá dosáhnout absolutního dobra. Jeho syn udělal ze společnosti lidí s podobnými názory organizovanou sektu. Tančící dervišové existují doposud, ale už to není, co to bývalo. Často jejich představení nemá nic společného s vírou a hrají jej jen za úplatu. Nám se nepoštěstilo vidět ani to.

Avšak z prohlídky Konyi jsme rozhodně nebyli zklamaní. Kónický modrý dóm, v němž je od roku 1927 umístěno Mevlanovo muzeum, má mnoho zajímavých místností. K vidění je třeba rekonstruovaná cela dervišů s autentickými figurínami, oděnými v tradičních hávech. Já si však nejzajímavější zážitky odnáším z bočních záchodků. Návštěvu sociálek jsme si tu užily mnohem víc než kluci. Tělnaté muslimky se tu hromadně rozbalují ze svých černých vrstvených šatů a ze všeho nejvíc připomínají přerostlé cibule. Dodnes mi vrtá hlavou, jak toho můžou na sebe tolik navléknout – obzvlášť když vezmu v potaz, že tak chodí ve čtyřicetistupňových vedrech.