Umí být krutá

Tajemná, tichá a přitažlivá – taková je Macocha odnepaměti. Těm, kteří s ní chtějí změřit síly, nabízí buď všechno nebo nic. Zdejší podzemí umí odměnit euforií nad zdolaným cílem; kdo se však přecení, musí zaplatit vysokou cenu, často tu nejvyšší. V roce 1904 se vytrénovaný štýrský alpinista Hynek Puchem rozhodl dostat na dno propasti bez jakéhokoli horolezeckého vybavení. Tenkrát už byly na vrchu Macochy instalovány dva vyhlídkové můstky, a tak se na jeho výkon přišla podívat dobrá stovka turistů.

„Krev mi stydla v těle, když dospěl kolmé hlubiny,“ popisuje očitý svědek Pucherův pokus o zdolání propasti, „věděl jsem, že již se musí zřítit dolů, kde se skála lomí pod sebe. Ještě se zachytil kříčku, ten ale povolil a nešťastník se řítil příšernou rychlostí do propasti.“ Hynek Pucher z Judenburka našel na dně Macochy smrt. To, o co se tehdy pokoušel, dodnes nedokázal nikdo.

Vytahovači mrtvol

A přece si Macocha nadále žádá své oběti. Spoutaná vyhlídkovými terasami, zpřístupněná probouranými tunely a zkomercializovaná vybíráním vstupného, stále si zachovává majestát a v očích návštěvníků budí posvátnou hrůzu. Jiným naopak skýtá náruč útěchy. Už profesor Karel Absolon, jemuž nakonec vděčíme za objevení a zpřístupnění propasti i celého systému Punkevních jeskyní, které se k ní váží, ve své knize Moravský kras napsal: „Předlouhá je řada sebevrahů, kteří hrůzným skokem do propasti hledali a bezpečně nalézali vykoupení ze strastí tohoto slzavého údolí.“ Zatím jich bylo napočítáno asi šedesát a každým rokem přibývají další.

Dnes jsou Punkevní jeskyně i s Macochou pod správou státu a každý den se sem hrnou davy turistů. Dokud tomu tak nebylo, tradovalo se ve zdejším kraji podivné povolání: vytahovač mrtvol. Vždy se našel někdo, kdo byl ochotný spustit se na dno propasti a dopravit roztříštěné tělo nebožtíka jeho pozůstalým, kteří ho pak mohli pohřbít. Karel Absolon znal hned dva: Martina Kalu a Josefa Nejezchleba. O jejich „profesi“ se dozvěděl mnohé a jejich zážitky zaznamenal ve svých dílech. Vzpomíná například na očité svědectví jistého pana Podružky, který v roce 1888 viděl vytahování mrtvoly Vojtěcha Lassekra, bohatého továrníka, jehož sebevražda způsobila v celém kraji nebývalou senzaci. Ostatky podnikatele byly prý tak roztrhané a zpřelámané, že musely být vytaženy v mlýnském pytli.

Jindy vytahovač vázal nebožtíka přímo k sobě, což dokládá další svědectví: „Odpočinuv si připoutal nebožtíka k sobě prsoma k prsům, aby byli ve stejné výši a zvolal nahoru, aby již táhli.“ Tahle práce vyžadovala nejen silný žaludek, ale i odvahu. Zdolávat na sto čtyřicet metrů hlubokou propast se zátěží nehybného těla bylo velmi nebezpečné. „Sotva byl několik metrů nad dnem, zřítila se s hromovým rachotem část oné zvětralé skály, o niž mrtvý svými zády zavadil. Než dospěli oba k zmíněnému ostrému hřebenu, smeklo se s nimi lano o skalní štěrbiny, rozhoupalo otáčející se dvojici a několikráte mrštilo jimi o skalní stěny. Odvrátil jsem se od děsného tohoto divadla,“ vzpomíná Podružka, „připadali mi oba, mrtvý v objetí živého točící se a houpající se na tenkém, skoro neviditelném laně, jako pavouk s lapenou kořistí. S jásotem uvítali jsme Nejezchleba, když dosáhl můstku, a zprostili jej ihned hrůzného břemene.“

Z děsivosti atrakce

Málokdo, kdo se dnes vydá do Moravského krasu, stane na Horním můstku, pokochá se výhledem do skalnatého jícnu a zamíří do útrob překrásně krasově zdobených Punkevních jeskyní, vůbec tuší, kolika lidem připravila Macocha nezapomenutelné momenty. Propast je tichým svědkem všech neštěstí, jež zapříčinila, i úspěchů, které díky ní mohli badatelé oslavit. Zmíněný Karel Absolon, fascinován zdejším podzemím, v letech 1920 až 1933 zpřístupnil podzemní tok řeky Punkvy a propojil skalní chodby v okolí Macochy tak, že se ze dna propasti dostanete do Pustého žlebu hned dvěma podzemními cestami: pěšky nebo po vodě v lodičkách.

Profesoru Absolonovi, kterého dnes ne nadarmo mají za vzor takřka všichni zdejší speleologové, se podařilo něco neuvěřitelného: otevřel široké veřejnosti úžasný prohlídkový okruh. A to doslova. Vstup do Punkevních jeskyní leží jen pár metrů od přírodního výtoku, takže tam, kde člověk do podzemí vstoupí suchou nohou, tam ho později vyvrhne azurová Punkva. Dno propasti se nachází asi v polovině cesty a výhled do tmavého jícnu, nad nímž se klene modrá obloha, je fascinující. Stejně jako příběhy těch, jež s Macochou měřili své síly staletí před námi…