„Nečekejte, že vám budu vnucovat něco lacině senzačního; bezhlavé
rytíře nebo bílé paní,“ uslyšíte od kastelána hradu Houska. V tomhle
případě totiž pověsti nejsou potřeba. Mnoho lidí je opravdu
přesvědčeno, že se tady skrývá brána do pekla.
Na první pohled je Houska docela obyčejný hrad. Ne, ještě jinak. Jak ji
komentoval kolega: připomíná spíš prostý, trochu zchátralý pavlačák.
Čtyřkřídlá stavba vyrůstající na pískovcové skále obklopuje nevelké
nádvoří obehnané pavlačemi. Dříve nebyl jiný způsob, jak se dostat
z patra do patra, než po dřevěných ochozech zvenčí. Dnes jsou místnosti
zrekonstruované, propojené schodišti a zpřístupněné veřejnosti.
Přesevší tajemnost a historii to tu trochu dýchá modernou. Ne však
v kapli! To pod ní má být – podle pověstí tradovaných už od
9. století –ukryt vstup do inferna.
Horší než smrt
O tajemné díře do pekelného chřtánu, který se prý nachází kdesi
v hlubinách skal pod hradem Houska, vypráví už dobové prameny z roku 878:
„…nalezena jest nedaleko díra jedna ve skále, v kteréžto množství
rozličných duchův obývalo, kteříž pomalu více a více lidem tu
obývajícím překážku činili a někdy v rozličných hovad tvářnosti
proměňujíce se, lidem po cestách chodícím se ukazovali tak hrozně, že
tudy lidé nesměli choditi…“
Housecký kastelán Miroslav Konopásek neváhá celému příběhu ještě
přidávat na dramatičnosti. Při prohlídce s podivným jiskřením
v očích vypráví pověst o jakémsi odsouzenci na smrt, kterého roku
1594 spustili do tajemné průrvy, aby vypověděl, co tam viděl a slyšel.
Slíbili mu, že pokud se k nahlédnutí do pekla odváží, dají mu milost.
A protože trestanec neměl co ztratit, podvolil se. „Jakmile se však
v díře octnul, volal úpěnlivě a prosil Boha, aby ho vytáhli, že raději
zemře jakoukoli smrtí, než by jen o minutu déle pobyl v místě takové
hrůzy,“ vypravuje Konopásek tak přesvědčivě, že se člověku zdá, jako
by byl tenkrát u toho, „Když ho chudáka vytáhli nahoru, klepal se jako
osika. Vypravoval, jaký příšerný, srdcervoucí křik a sténání slyšel
v hloubi pod sebou. Neviděl ničeho, neboť tma byla neproniknutelná a
zápach nesnesitelný a omamující.“
Nevysvětlené mdloby
Historka o čertovském obydlí pod hradem se rychle šířila a
v průběhu staletí vryla do povědomí veřejnosti. Ďábelskou pověst
Housky nijak nezastínil fakt, že byla svého času přísně tajena a
o existenci hradu neměli ponětí ani obyvatelé nejbližších vesnic. Třeba
po třicetileté válce zmizela Houska z vojenské mapy – překvapivě
narozdíl od mezí, patníků i větších stromků. V letech 1939 až
1945 jakoby se vypařila úplně: „O tom, co se tu dělo, nevíme absolutně
nic,“ říká kastelán. Magičnu obestírajícímu tuto středověkou stavbu
ale asi nemohlo nic prospět víc. Od doby, co byl hrad roku 1999 otevřen pro
veřejnost, se sem každoročně hrnou zástupy turistů. Vcházejí do
prastaré kaple s velkým očekáváním… čeho vlastně?
Kdybych o houseckém pekle nevěděla, možná by mě tu ani nemrazilo
v zádech. Kapli musíte zkoumat, prohlížet si výjevy na jejích zdech a
spekulovat o jejich významech, abyste dokázali její jedinečnost ocenit.
Teprve pak se si všimnete fresek z přelomu 13. a 14. století, které se
řadí mezi nejpozoruhodnější díla monumentálního malířství tehdejší
střední Evropy. Teprve pak si uvědomíte poselství obrazů archanděla
Michaela bojujícího s drakem a vážícího duše při Posledním soudu.
A teprve pak vám dojde, že tyto fresky nejsou jen cenným svědectvím
o výzdobě hradních kaplí v té době, ale i nastíněním životní
filozofie.
Každému to tak ale nepřipadá. Jsou tací, které zdejší atmosféra
dostane hned – bez ohledu na fresky a jejich odborný výklad. Jak se
k povídačkám o vstupu do inferna staví kastelán, jenž bydlí v bývalé
hájovně, která je prakticky součástí hradu, a tak je tajemné průrvě
neustále nablízku? „Myslím si, že třeba zlí lidé jsou daleko horší
než to, čím je opředena Houska,“ podotýká k otázce, zda se na hradě
bojí, „ale je pravda, že někteří se tu necítí zrovna ve své kůži,
jiní odsud doslova prchají, stihnou-li to! Opravdu až příliš často se zde
lidem dělá nevolno a omdlévají.“ Podivná kaple prý někdy odpuzuje
i psy, kteří sem jednoduše odmítají vstoupit. Řemeslníci přiznávají,
že se jim tu nepracuje dobře. „A množí se i případy nepovedených či
všelijak zkreslených snímků z hradu,“ dodává Konopásek.
Vykonstruované záhady?
V davu ostatních návštěvníků – mezi záblesky fotoaparátů,
obklopená šumem diskuzí o práci a plánech na další víkend – mi kaple
připadá jako jakákoli jiná historická místnost na jakémkoli jiném
hradě. Když tu s panem Konopáskem osamíme, komentuje to s nadsázkou, ale
zároveň potutelným úsměvem ve tváři: „Myslím, že zdejší mocnosti
jsou plaché. V přítomnosti většího počtu lidí odcházejí
dobrovolně.“
V jednadvacátém století – době počítačů a letů do vesmíru, kdy
dávno víme, že Zemi nenese na hřbetu želva a že duchové neexistují
(opravdu?) – mi jeho žertování připadá trochu zcestné. Chci informace,
ne spekulace. „To budete mít těžké. Dobové materiály vypovídají
o tom, že od 16. století se místní snažili smrdutou díru zasypat, ale
marně. Podařilo se to až roku 1615. Dokážete to vysvětlit?“ vrátí mi
můj tón i s úroky, „A jestli se vám do krámu hodí záhada, podívejte
na tamtu stěnu nad schodištěm,“ ukazuje směrem k oprýskané malbě, prý
datované někam do gotiky, „Je na ní levoruká lučištnice, napůl člověk
a zpola zvíře, mířící šípem na člověka. To do této části kontinentu
nepatří! Odborníci dosud nedokázali vysvětlit, jaké pohnutky vedli
dávného umělce k takovému dílu.“
Ať už to je s povídačkami kolem vstupu do pekla jakkoli, Houska je
jedinečná a záhadná. Dříve tu muselo být něco, čeho se lidé báli.
„A to NĚCO neexistovalo vždy, to by se zde nikdo ani nezabydlel,“
doplňuje mě kastelán a přidává další z možností: „vyloučit
nemůžeme ani variantu, že se tu lidé MĚLI bát! Tedy alespoň někteří,
snad ti nežádoucí. Třeba ten obrázek levoruké kreatury mohl být
zamýšlen jako varování, demonstrace nebezpečí. Něco jako ,vyhýbej se
tomuhle místu, člověče!‘“ Možná se tu odehrávalo něco, co nebylo pro
každé oči – snad proto všechny ty záhady a strašení; někdo mohl
jednoduše chtít, aby se lidé Housce obloukem vyhýbali.
Nelidi, mutanti, čertové
Pověst Housky je spjata s ďábly, kteří tu měli vylézat přímo
z horoucích pekel. Když příběh trochu modifikujeme, dostaneme jednoduše
„nelidi“, mezi které jde snadno zařadit i levorukou lučištnici na
obrázku v kapli. Tuto záhadu si vzala na mušku moderní věda a našla
„řešení“. Kvůli zabezpečení vodního zdroje se zde vrtalo do hloubky
tři sta metrů a byla objevena radioaktivní voda. Závěry se objevily rychle:
na místní působila radioaktivita, někteří zdegenerovali a změnili se
v mutanty, tehdejší dobou snadno zaměnitelné čerty. Netřeba vysvětlovat,
proč někdejším spoluobčanům naháněli strach a že skutečnost, že se
normálně rodili a nelezli z děr ve skalách, jak se o místních ďáblech
traduje, už snadno přetvořila lidová slovesnost.
Pan Konopásek se s tímhle výkladem neztotožňuje: „Řekne se A, ale
neřekne se B. Totiž to, že téměř celá naše republika je na
radioaktivním podloží a že vrtat tak hluboko se jinde vůbec nemusí! Do
Jáchymova (lázně s radioaktivní vodou, pozn. autorky) jsem já osobně
jezdil na chalupu deset let a věřte mi, mutanta abyste pohledali! Ani
jeden!“ Na otázku, co si myslí o nelidech, kteří měli vystupovat ze
skalní průrvy na Housce, odpovídá poněkud vyhýbavě: „Prozatím jsem
žádného takového nepotkal, snad je Brána pekelná dosud dostatečně
těsná.“
„Anebo ji zdejší Černý mnich hlídá opravdu pečlivě,“ dodávám
já. Podle pověstí totiž vstup do pekel na Housce střeží astrální bytost
oděná v černém plášti s kápí. Nemá obličej a byť vypadá děsivě,
není nebezpečná – pouze dohlíží na to, aby se z hradu nikdo do inferna
omylem nezatoulal (a naopak..?). „Nabízí se analogie se strážci
podsvětí, jak je známe třeba z Řecka nebo Egypta,“ upřesňuje
Konopásek a dodává, že je třeba přistupovat k literatuře zodpovědně:
„někteří autoři třeba hlídače přezdívají za Černého Švéda, což
je zas popletení s jinou postavou na Housce – a to loupeživým švédským
velitelem Orontem, který tu byl zastřelen po třicetileté válce.“
Mácha svědkem pekla
Příběhu o houseckém pekle přidává na atraktivitě zachovaný dopis
Karla Hynka Máchy, který psal 10. srpna 1836 v Praze. Nebo se tomu aspoň
dlouhou dobu věřilo. List adresovaný příteli Eduardovi a popisující
básníkovu noční výpravu na Housku, vyšel roku 1996 v knize Čas hradů
v Čechách III od autorů Myslivečka, Koubové a Vrbenské. „Došel jsem na
Housku s druhé hodiny půlnoční,“ píše se v něm, „Císařský háv
nebes, lesy šuměly nočním vánkem. Jasno všude, lampy nepotřebí, v duši
horší temnota. Jeť prý na hradě jáma, sluje jakási, vede do pekla. Jda po
nádvoří, v hlubokých stínech zahlédl jsem temnější – otvor
v podzemí. Pro tu chvíli zažehl jsem borovou soušku, a Eduarde, já se toho
odvážil – vlezl jsem do té díry. Chvíli sestupuju, závanem z hlubin
louč zhasla. Kolem děsivé nicoty, noha se třásla na výstupcích kamení,
chrastění kostlivců, světlo modravé, co odraz v hladině, v něm stíny
jak strašidla… Když jsem k sobě přišel, Eduarde, já byl v pekle –
nebo v zimničních snách. Mraky bledé, slunce nevidno, nebe povlečené
obrovitou sítí pavučin. Povětří sytila síra, prach a čoud štípal
v plicích, že jsem stěží dýchal. Pomíšený hluk se rozléhal, dunění
a potlumené ryčení – lkala zem z roztaveného kamene.“
Záhadný dopis okamžitě vzbudil pozornost a dodnes ho najdete otištěný
takřka v každé publikaci o Housce. Přitom jedna z autorek zmíněné
knihy paní doktorka filozofie Koubová přiznala, že si Máchův text
vymysleli – prý jakožto jedinou mystifikaci v celém díle. Kastelán
Konopásek podotýká, že tak jednoduché to možná nebude: „Na jedné
společenské akci na Housce se objevila i paní Vrbenská, spoluautorka té
knihy. Když odcházela z hradu, jasně jsme slyšeli, jak říká: ,Bůhví,
co to ten Mácha viděl!‘ Všichni na ni koukali s otevřenou pusou.“ Tak
jak to bylo a je s dopisem?! Kde je jeho originál Konopásek každopádně
netuší.
Stroj času
Jisté je, že Karel Hynek Mácha Housku navštívil; však je na jeho
perokresbě z 30. let 19. století. Básníkův dopis Eduardovi se roku
1999 objevil i v Informačním zpravodaji FFC, kde se autor článku Houska:
nová fakta a teorie z nich vycházející pouští do ještě
odvážnějších spekulací. Z citací z listu vyvozuje, že se romantický
umělec na Housce omylem dostal do stroje času, který sem prý kdysi ukryli
Keltové. Odkazuje na článek z Magazínu záhad, který vyšel v roce
1998. Podle něj měli Keltové cosi uloupit z věštírny v Delfách a
schovat to na hradě Houska. Jak se došlo ke stroji času? Právě na tomto
záhadném přenašedlu, patrně pocházejícím z Atlantidy, byla založena
sláva Delf. Snad se Mácha v podzemí pod hradem ke stroji dostal a nevědomky
přenesl do budoucnosti. A jak souvisí český hrad s Kelty? „Na gotické
omítce v Rytířském sálu se zachoval původní keltský ornament. Na první
pohled to vypadá jako další záhada,“ vysvětluje Konopásek, „vlastně
to ale jen svědčí o tom, co si myslím už dávno: žádný praotec Čech
neexistoval a Česko bylo původně součástí Keltiké, pravlasti Keltů. To
vysvětluje i to, jak se keltský motiv dostal na hradní zeď. Bezpochyby ho
tam umělec vyvedl na popud některého z keltských pěvců, vykladačů,
bardů nebo snad druidů. Do dnešních dnů se zachoval díky tomu, že ho
ochránila pozdější renesanční omítka.“
Složitější je to s teorií, že Keltové pod hradem něco ukryli.
„Cosi zakopaného tu rozhodně je,“ přesvědčivě tvrdí kastelán,
„důkazem je už jen císařský výnos z doby po třicetileté válce,
v němž bylo přikázáno ,zarumovati prostory pod věží ve skále
vysekané‘. Navíc pískovec, na němž Houska stojí, je pro podzemní
prostory jako stvořený! V neposlední řadě kapacita houseckých sklepů
zdaleka nekoresponduje s pozicí takzvaného nedobytného hradu.“
Ale vraťme se ke stroji času. V Máchově dopise čtu: „V útesech
pískovcových vyhlodaná doupata plála nadpřirozeným jasem, žlutým,
sinavým. Kostlivci netvoři se vypínali nad vrcholky bradel, porostlých
sežehlými křovinami, ratolestí nevidět. Bytosti lidské s lícemi
změněnými, za časté nevidomí, namnoze šaškovskou veteší oděné,
chvátaly v zástupech co vichřicí hnány rmutným labyrintem. Štvaly je
Dantovy ďábelsky chechtající se měchy s očima ohnivýma – vsávaly a
polykaly ty neštastníky.“ Miroslav Konopásek má pro všechny vidiny
objasnění: „Doupata v útesech mohly být paneláky, kostlivci netvoři
stožáry vysokého napětí, slepci obyčejní lidé se slunečními brýlemi a
Dantovy měchy syčící kloubové autobusy. Nechci ale o ničem
přesvědčovat, nic vnucovat! Vždyť Mácha sám přiznává, že než došel
na Housku, poseděl v hostinci. A to, že rozhodně žádný abstinent nebyl,
je všeobecně známo.“
Kastelán hraje s čerty
Tajemné a záhadné příběhy, ve kterých figuruje Houska, zdaleka
nekončí povídačkami o pekle a stroji času. Mnoho pověstí spojuje hrad
s nedalekým Bezdězem: pevnosti měly být v minulosti propojeny jakýmsi
drátem, prostřednictvím kterého si hradní posádky předávaly zprávy.
Povídá se, že na Housce je z jednoho místa slyšet všechno, co se děje na
Bezdězu – a platí to i naopak. Lidoví vypravěči nezapomínají
zmiňovat tajnou podzemní chodbu, která má středověké hrady propojovat, a
když se vydáme už docela mimo realitu, nesmíme zapomenout ani na přízrak
rytíře Smrtihlava, který prý kdysi po nocích pendloval mezi pevnostmi po
koženém mostě.
Buď jak buď, tajuplnou atmosféru už Housce nemůžu upřít ani já.
Dávno mi nepřipadá jako obyčejný pavlačák. Po hodinovém povídání
s kastelánem, prohlídce a sestoupení do sklepení, které je pro potěchu
návštěvníků změněno ve skutečné „Luciferovo peklo“, musím uznat,
že tenhle hrad má něco do sebe. Něco, co ostatní středověké pevnosti
nemají. „Jedna z návštěvnic, která tu s dcerou po domluvě přespala,
prý prožila noc hrůzy. Brzy ráno jsme je našli spakované u brány a
náramně odsud pospíchaly,“ vypráví Konopásek, „Byli ale i tací,
kteří sem přijeli přenocovat podruhé, potřetí. Chtěli totiž zjistit,
jestli je snad za tmy nestraším já sám. V noci jim prý cinkalo krbové
nářadí a nemohli se dostat přes dveře, které rozhodně nemají zámek, ani
nejdou nijak zaklapnout.“ Sám kastelán přiznává, že někdy, když se
třeba vrací do hradu pozdě večer zavřít zapomenuté okno, mívá pocit,
že je tam jaksi navíc. „Není to strach, že by někdo odněkud vyskočil a
přepadl mě. Vlastně nevím, jak to správně nazvat,“ svěřuje se a když
si nedám pokoj a ptám se na konkrétnosti, usměje se: „Dobře, dostala jste
mě. Dvakrát týdně chodím s čerty hrát karty a oni mě zde zato trpí!
Mají rádi čaj s rumem a štrúdl s rozinkami. Ten musí být poctivě
posypaný moučkovým cukrem. Hrajeme mariáš o ty drobné, které lidé
vhazují do kašny na nádvoří. A ještě něco vám můžu prozradit:
z nás lidí mají velkou radost! Říkají, že jsou dnes téměř bez práce,
že toho mnoho stihneme i za ně. Že by to oni sami mnohdy nedokázali lépe!
Abych řekl pravdu, je mi z toho někdy i smutno.“
iCesty.cz
Prostitutky, bohémové a 
Komentáře k článku Hrad Houska aneb Kudy do pekla (23)