Píše se rok 1448. Jiří z Poděbrad dobývá Prahu a prohlašuje se za správce království. Desetiletí nato se stává českým králem. Lid od něj očekává mnoho. Má zemi, vypleněnou husitskými vojsky, navrátit blahobyt…

Licice nad Orlicí je malebná vesnička, krčící se v područí zalesněných svahů podhůří Orlických hor. Zdejší hrad byl založen už za posledních Přemyslovců a v průběhu let prošel rukama králů Jana Lucemburského i Karla IV. Největší slávy se mu však dostalo za husitských válek. Tehdy patřil Jiřímu z Poděbrad, byl velkolepě přestavěn a hned několikrát dokázal svou nedobytnost. Povídá se, že král Jiřík chtěl z Litice vybudovat „nový Karlštejn“. Tak jako Karel IV. zbudoval Karlův Týn, aby do něj uložil korunovační klenoty Svaté říše, chtěl prý Jiří do Litice uschovat poklady české. To se však nikdy neuskutečnilo.

Poutníky vítá v Litici posmutněle vyhlížející kamenolom. Za ním se vine silnice, obehnaná romantickými domky a z levé strany utnutá strmým kopcem. Svahy, pokryté záhony planých jahodníků a maliníků, jež před sluncem chrání koruny staletých stromů, protíná pěšinka. Ta se stáčí mezi kameny, rozráží květinové koberce a přeskakuje mezi popraskanými kmeny, aby vznešeně prorazila hradní bránou a uctivě se vytratila na nádvoří. Z kdysi majestátního sídla toho moc nezbylo. Jen mohutná věž, zrekonstruovaný palác a ruiny vnějšího opevnění. Zdi, dýchající historickou atmosférou, odpočívají pod peřinou zelenavého mechu.

Člověk ani nemusí být obdařen výjimečnou obrazotvorností, aby si dokázal představit, jak to tu za husitů vypadalo. Zdá se, jako by ve vzduchu stále visel těžký pach krve, odkudsi zdálky řinčely meče a ržali oři. A půda – ta se stále chvěje dusotem koňských kopyt.

Jiří z Poděbrad získal Litici po smrti svého otce, v roce 1427. Hrad byl proměněn v nedobytnou pevnost. Ze země vyrostly pevné zdi vnějšího opevnění, přístupovou cestu oddělil na nejzranitelnějším místě parkán a hluboký příkop s padacím mostem. Tenkrát také vzniklo vzácné průčelí brány, které je jedním z mála zachovalých dokladů kamenosochařské výzdoby 60. let 15. století. A vůbec nevadí, že autor asi nebyl zrovna profesionál. Hlavně, že vedle jeho majestátu Jiřího z Poděbrad vytesal také sám sebe!

Jiříka známe z dějepisných učebnic jako „husitského krále“. Vládce byl nábožensky smířlivý a budeme-li se držet hesla, že „účel světí prostředky“, můžeme říct, že vše, co dělal, směřovalo k míru. Jeho otec byl na straně husitů, roku 1424 osvobodil Žižku, obklíčeného panskou jednotou kdesi u Kostelce. Jiří se ke konci válek připojil ke královskému vojsku, dobyl Prahu a nakonec se sám stal králem. Tento obrat mu nikdy nezapomněl známý husitský kněz Koranda – pamětník Jana Husa, jenž byl po celý život horlivým vyznavačem kališnického řádu a neváhal jej prosazovat ani slovy, ani mečem. Nakonec skončil jako vězeň mezi litickými zdmi, kde také jeho hrdá a vzpurná duše opustila tělo. Na krátkou dobu zavládl v českých zemích klid a mír.

Avšak pak se o slovo přihlásil Matyáš Korvín a zase byl oheň na střeše. Majestátní Litice byla svědkem udatných bitev, dramatických zvratů, vítězství i pokoření. Její dějinami protkané zdi chránily Jiřího z Poděbrad desítky let. Po jeho smrti byla v hradě uložena truhlice s důležitými listinami. Na ní byly čtyři zámky, od nichž měl po jednom klíči každý z Jiříkových synů. K cennostem se tedy mohly dostat jen společně.

Jenže žádná sláva netrvá věčně. S tím, jak Litice opustilo dunění kopyt, ržaní koní, mohutné výstřely a udatná zvolání, vytratila se také sláva. Pozdější majitelé si těžko přístupný hrad, do jehož pohodlného středu vede jen strmá, křivolaká cesta, neoblíbili. Výjimkou se stal Mikuláš z Bubna, který chátrající stavbu získal v druhé polovině 16. století. Z Litice učinil rodové sídlo, avšak záhy se dal do výstavby honosných zámků v Doudlebech a Vamberku. Na strohý hrad se brzy zapomnělo. A nebýt rekonstruktérů v 19. a 20. století, byl by snad býval zapomenutý dodnes.