Krátce po dostavění Tádžmahálu se Šádžahán dočkává dalšího šoku. Je vlastním synem Aurangzébem svržen z trůnu a uvězněn do osmihranné věže známé pod názvem Musamman Burj. Romantické povídky, vyprávějící o tom, jak odsud stařičký excísař hledíval z malého okénka v temném pokoji směrem k Tádžmahálu a své milované, asi nejsou úplně založené na pravdě. Šádžahán si zde nejspíš nežil vůbec špatně. Měl zemřít na předávkování opiem a afrodiziaky při vášnivém sexu. Bylo mu tehdy čtyřiasedmdesát let. Aurangzéb ho pak bez zvláštních ceremonií nechal pohřbít vedle Mumtaz Mahal do Tádžmahálu, čímž mimochodem narušil dokonalou symetrii stavby, na které si Šádžahán tolik zakládal. Jeho větší hrobka je vůbec jediným asymetrickým prvkem celého areálu.

Odpočinek v ráji

Ne nadarmo je Tádžmahal už od roku 1983 zapsán na Seznamu UNESCO a prohlášen za „klenot muslimského umění v Indii a jedno z všeobecně uznávaných veleděl světového kulturního dědictví.“ Že obrázek bělostné stavby, odrážející se v jezírku a obklopené vonící zahradou, znají lidé po celém světě, dokázal i fakt, že byl Tádžmahal v roce 2007 zařazen mezi novodobých sedm divů světa. Jenže málokdo, kdo Tádžmahal nenavštívil, tuší, že nejde jen o jednu budovu, známou z fotografií, pohlednic a knížek. Ve východní části Ágry se při řece Jamuně rozkládá celý areál, dojímající svou precizní krásou, dokonalostí a romantickou atmosférou.

Do vnitřních prostor mauzolea se vstupuje velkolepou branou z červeného pískovce. Poté se vám otevře výhled, na který tak dychtivě čekáte: zelenavé záhony měkké trávy, protkané cestičkami a vodními toky, malé jezírko uprostřed a konečně dechberoucí stavba, majestátně se tyčící na konci zahrady a odrážející se v třpytivé hladině vodní nádrže. Tádžmahal obklopuje ještě několik staveb. Na východní straně parku je malé muzeum, v jehož expozici jsou mimo jiné talíře z šedozeleného mramoru, o nichž se traduje, že puknou, když se na ně naservíruje otrávený pokrm. Nalevo od mramorové hrobky je mešita z červeného pískovce, která slouží jako významné shromaždiště ágerských muslimů. Že si Šádžahán na dokonalé symetrii opravdu zakládal dokazuje stejná stavba na opačné straně. Tahle však jako mešita sloužit nemůže, protože není postavena ve správném směru vzhledem k Mekce.

Ornamentální zahrada rozprostírající se kolem Tádžmahalu není jen krásná, ale skrývá i mnohá tajemství. Uprostřed parku je vodní nádrž, která symbolizuje „jezero hojnosti“ slíbené proroku Muhammadovi. Vodní toky naznačují, že zahrada zpodobňuje perské pojetí nebeského ráje. V mystických islámských textech z mughalské éry je totiž ráj popsán jako nádherná zahrada hojnosti, protkaná říčními toky, jež směřují na všechny světové strany a dělí ji na čtyři části. Tádžmahalský park je navíc symetricky rozdělen prašnými cestičkami na pravidelné záhony. Než do Indie přišli Britové a obehnali mauzoleum anglickým trávníkem, kvetly tu růže, narcisy a ovocné stromy.

Druhý černý Tádžmahal

Vzhledem k symbolickému významu zahrad okolo Tádžmahálu se někteří historikové domnívají, že Šádžahán nebyl zrovna nejskromnější – když si za místo posledního odpočinku vybral „nebeský ráj“. Nicméně faktem je, že on zde svou hrobku nezamýšlel. Stavba byla dokonale hotová už když v ní odpočívala jeho nejdražší manželka. Právě naopak: Šádžahánův náhrobek, který sem umístil jeho syn, symetrii jen narušil.

Historikové a romantici jdou ve spekulacích ještě dál. Většina mughalských zahrad podobného typu je obdélníková s mauzoleem uprostřed. V tomto je Tádžmahal atypický, protože jeho hlavní budova leží docela na konci parku; dál už je jen sráz a třpytivá hladina řeky Jamuny. Mnohé tento postřeh dovedl k tomu, že s Jamunou je v symbolice počítáno jako s jedním z „nebeských toků“. To by znamenalo, že „rajská zahrada“ pokračuje i na druhém břehu. Nasvědčují tomu také archeologické nálezy.

A kde že tedy plánoval svou hrobku sám Šádžahán? Jean-Baptiste Tavernier, první evropský cestovatel, který k Tádžmahalu roku 1665 zavítal, zavdal svými zápisky podnět tajemné a náramně přitažlivé spekulaci: císař si chtěl na druhém břehu Jamuny vystavět „druhý Tádžmahal“ – docela stejný jako ten pro svou milovanou, ale z černého mramoru. Tomu by odpovídaly i nálezy načernalého mramoru za řekou, na místě zvaném Mahtab Bagh, tedy „měsíční zahrada“. Nicméně další vykopávky z 90. let objasnily, že se jednalo o obyčejný bílý kámen, jen černě zabarvený. S relevantní teorií objasňující mýtus o „černém Tádžmahálu“ přišli archeologové v roce 2006. Zrekonstruovaly část vodní nádrže v Mahtab Bagh a ukázali, že byla navržena tak, aby se v ní sněhobílé mauzoleum odráželo tmavě. Jen další důkaz, jak neuvěřitelně byl Šádžahán posedlý precizností, dokonalostí a symetrií.

Bahenná koupel

Ať už samotná stavba Tádžmahalu či jeho historie ukrývají jakákoli tajemství, nikdo tomuhle skvostu nemůže upřít jedinečnou atmosféru. Jeho krásu se v průběhu staletí snažili slovy zachytit mnozí umělci, avšak nedá se říct, že by se to někomu podařilo. Známým přirovnáním jsou slova indického básníka Thákura, podle nějž je Tádžmahal „slzou na tváři věčnosti“. Jenže Tádžmahal se musí vidět!

Bohužel, jak se do města hrnou turisti, jak je zahrada stále přeplněná k prasknutí a hlavně jak se průmyslová Ágra neustále halí do hustého smogu, sněhobílý mramor bere za své. Kyselé deště jej barví do žlutohněda a erodují jemné řezby a intarzie. Ti nahoře však vědí, že je to právě Tádžmahal, co do jinak vyčerpávající Ágry táhne turisty. Byla provedena některá opatření, hlavně co se týče automobilové dopravy. Motorová vozidla jsou vyloučena z čtyřkilometrového okruhu od mauzolea a v zóně větší než deset tisíc čtverečních kilometrů je zakázán vznik nových průmyslových areálů.

O Tádžmahal se pečuje jako o překrásnou princeznu. A to doslova. Je mu dokonce dopřávána „bahenní maska“. Aby bílý mramor získal svou původní třpytivou podobu, je na čas obalen bahnem, které do sebe vstřebá nečistoty, a pak je umyto. Celá procedura má trvat asi dva měsíce a stát kolem dvě stě třiceti tisíc dolarů. Avšak není pochyb o tom, že Tádžmahál to Ágře brzy vrátí…